Ucítila jsem náraz, když se moje malé vesmírné plavidlo
MIKRO3 koncem roku 2036 spojilo s velkou přepravní lodí LARGO Q, plnou
uprchlíků ze Země. Kapitán LARGA okamžitě převzal nad MIKREM kontrolu, připojil
ho ke své lodi a načerpal vzduch do přechodové komory. Trvalo to jenom
chvíli, neboť systémy obou lodí jsou plně kompatibilní. MIKRO3 bylo původně
navrženo jako malé doplňkové plavidlo k LARGU Q.
Zanedlouho se otevřely
bezpečnostní dveře a dovolily mi vkročit do přechodové komory. Přiložila jsem
svoji identifikační kartu na hlavní čidlo. Venuše Polonská, zdravotní
sestra, mateřská loď LARGO Q Medúza, rok narození 2015: rozsvítil se nápis
nade dveřmi. Přistoupila jsem k sondám, které ve zdech s tichým
bzučením analyzovaly vzduch a pátraly po známkách mimozemského DNA. O jednu
z nich jsem se otřela rukou, abych na ni přenesla stopy, které napomohou
k identifikaci. Hlas z reproduktoru mě požádal, abych zanechala na lesklé,
černé desce u dveří otisk prstů. Další sonda naskenovala moji sítnici.
Taková pečlivost, a přitom jsou všechny jejich bezpečnostní
systémy úplně na nic. Čekala jsem bezmála patnáct minut, než počítače
zanalyzovaly všechna data a potvrdily mou identitu. Jediná chyba by mě
stála život, jenomže poselství, se kterým jsem k nim přišla, za to riziko
stálo. Mars mi vrátil naději ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je všechno
ztraceno. Unikla jsem smrti ze spárů, abych se za nimi vrátila a dala jim všem
vědět, že hra ještě není u konce; ještě jsme nezemřeli. Při té myšlence se
mi trochu zachvěly nohy. Cítila jsem se jako na jevišti v záři reflektorů
v La Scale, v Carnegie Hall nebo snad v Théâtre Paris. Venuše a
největší sólo jejího života.
Červené tlačítko nade dveřmi několikrát
zablikalo a vstup do LARGA se začal pomalu otevírat. Za dveřmi se zaleskly
hlavně zbraní. Všechny mířily na mě. Nesměle jsem se usmála
a vkročila do rozlehlé podzemní haly. Vojáci mě sledovali, první z nich
sklopil zbraň a po něm další a další.
„Ano, jsem člověk,“
vypadlo ze mě. Můj nesmělý hlas se odrazil od kovových zdí. Jeden z vojáků
se mě dotkl, aby se přesvědčil, že jsem skutečná. Ze Země teď prchal každý,
z průzkumných lodí, které opustily oběžnou dráhu Slunce, se však ještě
nikdy nikdo živý nevrátil.
Ďábel z Udarniku
Dne 7. dubna 1960
došlo ke startu kosmické rakety Udarnik 3 ze základny Bajkonur s poručíkem
Aleksejem Kastučinem na palubě. Na rozdíl od raket Udarnik 1 a Udarnik 2, které
explodovaly krátce po startu, probíhalo vyslání Udarniku 3 do vesmíru až
nebývalé poklidně. Ještě po třech hodinách hlásil poručík Kastučin, že se cítí
dobře a že se pomalu připravuje k opětovnému návratu na Zem. Za sedm minut
a 3 vteřiny od hlášení ztratilo řídící středisko v Bajkonuru spojení
s ovládáním lodi i s pilotem.
Po deseti minutách
napjatého ticha začala loď opětovně reagovat, pilot se však nehlásil. Řídící
středisko se s ním marně pokoušelo navázat spojení po dalších třicet minut.
Následně bylo rozhodnuto, že loď bude z oběžné dráhy poslána zpět na Zem
dálkově. V Bajkonuru panovala napjatá atmosféra. Pokud by se poručík
vrátil živý, jednalo by se o první úspěšné vyslání člověka do kosmu.
Nejoptimističtější odhady říkaly, že došlo k náhlému krátkodobému vysazení
ovládacích panelů, při němž poručík Kastučin zpanikařil, nezvládl stresující
situaci a ztratil vědomí.
Udarnik 3 byl krátce
po dopadu do moře nalezen a vyloven sovětským námořnictvem, jehož hlavním
úkolem bylo informovat Bajkonur o zdravotním stavu pilota. Zpráva o nálezu byla
pro řídící středisko natolik neuspokojivá, že si ji nechalo třikrát zopakovat a
následně dopravit vrak kosmického modulu do Bajkonuru. Zde došlo k jeho
opětovnému otevření a doslovnému potvrzení informací námořnictva.
V kokpitu zbyla pouze utržená pravá ruka poručíka Kastučina. Po zbytku
těla nebylo ani památky. Skupina vědců a konstruktérů nedokázala jeho zmizení
vysvětlit. Opakovaně však potvrdila, že známými technologiemi není možné
Udarnik ve vesmíru otevřít. Navíc by taková manipulace musela zanechat škody.
O více než rok později
dne 12. dubna 1961 došlo k vyslání poslední verze Udarniku (Udarnik 4) do
vesmíru na palubě s nadporučíkem Gagarinem. Z bezpečnostních důvodů
rozhodlo řídící středisko Bajkonur, že se modul navrátí zpět na Zem již po 108
minutách. Na rozdíl od Udarniku 3 se v novější verzi počítalo
s katapultováním pilota při přistání. Loď vešla do historie pod názvem
Vostok, což bylo jméno, které měla sovětská propaganda připraveno pro první
model Udarniku, který úspěšně dokončí svou misi. Informace o předchozích
letech zůstaly veřejnosti ze strategických důvodů utajeny. Pro neznámého
původce nehody poručíka Kastučina se mezi zasvěcenými vžil název „Ďábel
z Udarniku“.
„To, co mi tu říkáte, slečno Polonská,
nedává smysl.“ Kapitán lodi se žilnatýma rukama opřel o stůl honosné
konferenční místnost plavidla, narvané nejrůznějšími krámy, které její
obyvatelé posbírali při rychlé evakuaci ze Země. Seděla jsem na jedné z krabic
a přemýšlela, proč jsem si ze všech zatracených lodí, které teď plné
uprchlíků brázdí sluneční soustavu, musela vybrat zrovna LARGO Q jménem
Leviatan, kterému velel kapitán plně srovnatelný s touhle biblickou
obludou; ješitná, nedůvěřivá, skeptická stará vojna, která mi právě dávala
lekci o tom, že všechno, co mu navrhuji, je nelogické, nereálné a nesmyslné.
„Pro slídníky jsme žrádlo. Jsou to
krvelačný bestie s nenasytným břichem. Jsou chytrý, to uznávám,“ pokračoval,
„ale proč by nám někdo z nich měl chtít pomoct? Celá tahle sluneční soustava je
obklopená slídnickýma loděma, který jenom čekaj, až někdo z nás vystrčí nos z
obrannýho postavení, aby si ho mohli dát k večeři. A ty mrchy ví, že to dřív
nebo později uděláme. Protože na lodích věčně zůstat nemůžem. Potřebujem najít
nový domov. Tak proč by nám sakra měli pomáhat? To leda tak do svýho žaludku.
Jestli teda nějakej maj.“
„Pokud jsou všichni
takové bestie, jak je možné, že jsem se vrátila?“ Snažila jsem se udržet klidný
hlas a nedat najevo zklamání. Přežila jsem sebevražednou výpravu, přivezla jim
naději, a čeho jsem se dočkala? Výsměchu, skepse a vysvětlení, že žádná naděje
už není.
„Podívej se
holčičko...“
“Dědku jeden mizerná,
pitomá, prašivá,“ zařvala jsem na něj, „před chvílí jsem vlezla na tuhle
loď jako první živý člověk, co se kdy vrátil. Byli jste všichni tak podělaní,
že jste mě málem odpráskli u dveří komory. Zpátky na naši matičku Zem nemůžeme,
protože je tak radioaktivní, že by nás pomalu usmažila. Existuje jenom cesta
vpřed a ta je plná slídníků. Těch slídníků, co žerou lidi. Jenomže já jsem našla…“
Kapitán bouchl pěstí
do stolu a opustil konferenční místnost. Oknem jsem
sledovala hvězdy, které zářily ve vesmírné temnotě jako primabaleríny na
vzdáleném jevišti věků. Vrátil se až za půl hodiny, tentokrát v doprovodu
dvou poručíků. Už se zase plně ovládal: „Nejdřív ze všeho vám chci říct,
že na tu vaši skupinku mírumilovných slídníků nevěřím. Ale přesvědčili mě,
abych vás vyslechl. Tak povídejte. Řekněte mi, co se stalo a řekněte mi to
od začátku.“
Výňatek z výslechu Johna Brantlyho (JB)
Věc: Blízké setkání s mimozemským druhem označovaným
jako šedivci
Datum: 12. července 1977 Status
svědka: důvěryhodný Režim utajení: přísně
tajné
TK: Co se stalo poté, co jste se probral?
JB: Poprvé jsem se probral vevnitř v lodi. Ležel jsem
v malé bílé místnosti, která neměla stěny.
TK: Neměla stěny?
JB: Připomínalo to včelí plástev. Představte si
pětiúhelníkovou místnost se skleněnými stěnami. Ale sklo to není. Nic to není.
Ale nelze skrz to projít.
TK: Takže něco jako silové pole?
JB: Tak. Probudil jsem se asi předčasně, protože když
viděli, že jsem vzhůru, zase mě uspali.
TK: Jak to udělali?
JB: Jeden z nich za mnou přišel a díval se mi do očí. Nedokázal
jsem od něj odtrhnout pohled. Víte, v těch velkých, temných, mandlových
očích je něco naprosto fascinujícího. Najednou se mi chtělo hrozně spát. A
podruhé jsem se probudil až v rezervaci.
TK: Jak víte, že to byla rezervace?
JB: Vypadalo to jako rezervace nebo nějaká zoo; nebo něco
takového. Ale spíš rezervace. Měli tam kopie domů. Zkoumali nás.
TK: Kolik tam bylo dalších lidí?
JB: Na čtyři sta. Ale kapacitu to mělo mnohem větší.
TK: Všechno Američani?
JB: Vůbec ne. To mě právě překvapilo. Byla tam hrozná
spousta lidí z Japonska, z okolí Hirošimy. Další byli z ostrovů
v Pacifiku, jiní ze Sibiře.
TK: Říkal jste, že vás zkoumali, jak?
JB: Měli na to takové přístroje. Položili mě na stůl a ten
přístroj mi dali nad hlavu. Chtěl moje vzpomínky a myšlenky.
TK: Ten přístroj?
JB: Ano. Vedl mě, říkal mi, na co mám myslet a vzpomínat.
Myslím si, že to zaznamenával jako obraz. Zajímala ho naše společnost, kultura,
pohádky, legendy, tyhle věci.
TK: K čemu to chtěli?
JB: Myslím, že je zajímal náš způsob myšlení. Japonec, co
tam žil už roky, říkal, že tihle malí, šedí mimozemšťani jsou posedlí sbíráním
informací. Chtějí vědět a analyzovat. Říkal, že vypadají neškodně,
s těmi svými drobnými, šedými těly a velkýma očima, ale že jsou to
mazaný bestie; chytřejší než my. Říkal taky, že je původně zajímalo jádro.
TK: Jaderná energie?
JB: Ano. Ten Japonec, Kazito Hayata, byl jedním
z prvních obyvatel rezervace. Celý život žil nedaleko Nagasaki, byl
ozářený skrz na skrz. Vyprávěl mi, že první, na co se ho přístroj ptal, bylo
jaderné záření. Kazito říkal, že jsme je všemi těmi výbuchy přivolali. Země
začala zářit a oni nás podle toho našli. Kazito tvrdil, že oni se tou energií
živí, a když našli první ozářené lidi, mysleli si, že jako živočišný druh
máme schopnost vyrábět jadernou energii ve svých tělech. Pak zjistili, že to
tak není.
TK: A o co jim jde teď?
JB: Nevím. Kazito to taky nevěděl. Možná jsme jim přišli
zajímaví, nebo mají něco v plánu.
TK: Setkal jste se i s jiným druhem mimozemšťanů, než
byli ti šedí?
JB: Nesetkal, ale slyšel jsem o nich. Kazito jim říkal
yókai. V jeho řeči to znamená něco jako démoni nebo ďáblové. Šedivci jsou
nám podobní tělem. Jenom jsou menší, šedí, křehcí, s útlým krkem,
protáhlou lebkou a mají ty velké, mandlové oči. Yókai jsou jiní. Jsou to
bestie; ohebné, svalnaté a černé. Mají neurčitý počet končetin, dokážou je
vytvářet a rušit podle potřeby. Jsou to lovci a pohybují se jako šelmy.
Dokonce i jejich kůže z dálky vypadá jako krátká, hebká srst. Působí
dojmem, jako by neustále slídili, lovili, číhali. Kazito prý na vlastní oči
viděl, jak ulovili a sežrali několik lidí. Podle něj prý šedivci věří, že jsme
si s yókai nějak podobní.
TK: Jak si vysvětlujete, že šedivci unesli zrovna vás? Proč
si vás vybrali?
JB: To nevím. Mnohem víc mi vrtá hlavou, proč mě vrátili
zpátky.
Ležela jsem unavená a vyčerpaná po dlouhé cestě a ještě
delším dohadování na posteli v jedné z kajut, kterou mi nechal
kapitán uvolnit. Trvalo víc než dvě hodiny, než jsem mu vylíčila, co se přesně
stalo a kde je zbytek posádky LARGA Q pokřtěného Medůza, na kterém jsem
před půl rokem opustila Zemi. Udělala jsem, co jsem mohla, potřebovala jsem si
teď odpočinout, ale spánek nepřicházel. Za oknem kajuty se ve své velkolepé
nekonečnosti tiše vlnil černočerný vesmír osázený hvězdnými diamanty. Věděla
jsem, že už se nikdy nepodívám do vesmírné temnoty, aniž bych si vybavila
Marse; stejně jako se Liška už nikdy nepodívá na pole s obilím bez
vzpomínky na malého prince. Tma černá jako povrch Marsova těla, který byl na
dotek jako česaný samet. Povrch, vysvětlil mi. Tak tomu slídníci říkají, ani
srst, ani kůže – prostě povrch.
Hlavou se mi proháněly myšlenky jako roj meteorů. Vzpomínala
jsem na útěk z planety Země, na to, jak byla naše Medůza vybrána do
skupiny průzkumných lodí, které se měly pokusit nepozorovaně proniknout ze
sluneční soustavy a najít lidem nový domov. Lodě mezi sebou postupně začaly
ztrácet kontakt. Všichni věděli, co to znamená – slídníci. Obsazovali jednu loď
za druhou. Medúza zbyla jako poslední. A pak došlo i na ni. Rozeznělo se
varování bezpečnostních systémů. Kapitán pozavíral všechny možnosti vstupu na
plavidlo. A slídníci si je otevřeli. Mysleli jsme si, že jsme proti nim alespoň
trochu chránění, že lidské lodě mají šanci na přežití; malou, ale mají. Jenomže
slídníci si s lidskou technologií rozuměli tak dobře, jako by ji sami
vytvořili. A lidstvo najednou vypadalo jako pošetilci, kteří se na ochranu
před zloději a vrahy zavřeli doma na kliku.
Na lodi vypukla panika. Z chodeb se ozývala střelba,
která po chvíli utichla. Jsem přece zdravotní sestra, musím pečovat o zraněné,
bzučelo mi v hlavě, když jsem při poplachu vybíhala ven z kajuty. Věděla jsem,
že se nesmím schovávat. Měla bych něco udělat. Možná běžet tam, kde se střílí.
Srazila mě na zem žena, která v panice probíhala kolem. Klečela jsem na podlaze
a nutila mozek, aby začal pracovat. Nebyla jsem schopná ničeho – uvažovat,
plánovat ani jednat. Uvnitř mé hlavy bylo prázdno, temno, jako když se zhasne.
Žádný z plánů, které mě naučili, nepočítal s tak rychlým a hladkým
proniknutím slídníků na palubu. Chodbou proběhl jeden z mužů, kteří
měli na starosti navigaci lodi. Nestihl se mi vyhnout a v běhu mě
prudce nakopl do žeber. Zavrávoral a pokračoval dál, aniž by se za mnou
otočil.
Bolest mě vyburcovala jako jiskra, která ve tmě zapálí kus
suchého listí. Tady přece nemůžu zůstat! Běžela jsem na ošetřovnu. Před očima
jsem měla sklad s lékařským materiálem. To je to místo! Dá se tam
zabarikádovat! Doběhla jsem k němu a vzala za kliku. Dveře byly
zavřené. Nahlédla jsem dovnitř malým, proskleným okýnkem. Ve skladu se skrýval
hlavní lékař Dr. Black a další čtyři sestry. Zabouchala jsem na ně, ať mi
otevřou. Dr. Black gestikuloval, že mám jít pryč. Bušila jsem do dveří,
prosila o slitování. Dívali jsme se s Blackem jeden druhému do očí, oba
jsme v nich měli nenávist – starou, odvěkou nenávist zvířete, které se
pere s jedincem svého druhu o dobrou skrýš, o kus masa, o šanci přežít
Celá loď najednou strašidelně utichla. A pak jsem to
zaslechla. Zvláštní klepání; kroky, které nevytváří ani lidské nohy ani boty.
Odtrhla jsem se ode dveří a snažila se ukrýt. Vměstnala jsem se do malé škvíry
u země pod jedním z lékařských pultů. Byla hluboká a úzká; ne
vyšší než třicet centimetrů. Vmáčkla jsem se až ke zdi, abych nebyla vidět.
Dveře od ošetřovny se otevřely. Cvakavý zvuk se rozléhal
místností a pomalu se ke mně blížil. Sledovala jsem čtyři černé tlapy,
které se procházely po ošetřovně. Oči mi začaly samovolně slzet. Slídník
našlapoval lehce jako panter, tvrdý materiál na spodní straně pracek klapal o
podlahu. Hladké černé tlapy se zastavily kousek ode mě. V panice jsem se
snažila zadržet dech. Může mě slyšet? Může mě cítit? Pane Bože, já nechci
umřít. Hlavou mi vířily vzpomínky na dětství na Zemi. Na krásné Zemi, zelené
Zemi, plné stromů a rostlin. Taková už není. Když mi bylo dvanáct, potvrdilo
Valné shromáždění OSN oficiálně existenci mimozemšťanů. Chvíli jsme se opíjeli
představou, jací asi jsou ti „přátelé“ na jiných planetách daleko od nás. A
potom přišli šedivci a začaly problémy.
Najednou mě něco prudce uchopilo a vytáhlo ven
z úkrytu. Oči jsem držela pevně zavřené a doufala, že konec přijde
rychle. Dotklo se to mé tváře, jako by se o ni otřela kočka. Otevřela jsem oči.
Nade mnou se tyčila protáhlá hlava obrovského slídníka, kterému z otvorů
podobných nozdrám trčely dvě hadičky, jež se táhly po tváři až za hlavu do
malé, tmavé krabičky. Díval se na mě pronikavýma, jedovatě zelenýma očima.
Z těla mu vyrůstalo pět párů končetin. Na jednom páru stál, dalšími třemi
mi podpíral tělo. Posledním párem mě držel za hlavu a dotýkal se mého
obličeje. „Klidná, ty být klidná,“ řeklo to prapodivně modulovaným hlasem, „ty
jít pryč odsud a být klidná.“ Až později jsem zjistila, že to byl hlas
z univerzálního, galaktického překladače vytvořeného šedivci. Slídníci se
dorozumívají zvuky, které jsou pro člověka pod prahem slyšitelnosti. Omdlela
jsem tak hladce a rychle, jako by se pode mnou otevřela hvězdná brána a vtáhla
mě do dusných, temných hlubin nekonečna.
Statistika: Pokles počtu jedinců lidského druhu 2033 – 2036
r. 2033 před invazí cca 9,5
mld.
následkem
invaze a s ní souvisejících bojů cca
2 mil.
následkem
prvních lokálních zamoření cca 10 mil.
ostatní příčiny (hlad, nemoci, stáří..) cca 95 mil.
nově narozených cca 85 mil.
r. 2034 cca 9,3
mld.
následkem boje
s mimozemšťany cca 1
mil.
následkem bojů
a válek mezi státy cca 15 mil.
následkem
zamoření a nemocí s ním spjatých cca
70 mil.
ostatní příčiny (hlad, nemoci, stáří..) cca 120 mil.
nově narozených cca 74 mil.
r. 2035 cca 8
mld.
následkem boje
s mimozemšťany cca 1
mil.
následkem bojů
a válek mezi státy cca 30 mil.
následkem
zamoření a nemocí s ním spjatých cca 300 mil.
ostatní příčiny (hlad, nemoci, stáří..) cca 136 mil.
nově narozených cca 40 mil.
r. 2036 cca 3,7
mld.
evakuováno na lodě cca
120 000
(60x LARGO Q po 2000 osobách)
mrtvých + ponecháno na planetě Zemi cca 3,7 mld.
První, co jsem spatřila, byl rozkvetlý strom. Tohle je
nádhera, zpátky na Zemi, řekla jsem si rozespale. Najednou mi to však došlo;
jako by mě někdo uhodil mokrou rukou přes tvář: na Zemi už žádné zahrady
nejsou, ani tráva, ani stromy. Před třemi lety provedli šedivci invazi a
obsadili zdroje k získání jádra. Necitlivá a prudká extrakce smolince
a jeho následná přeměna na jadernou energii byla pro životní prostředí
zdrcující a zcela zamořila planetu Zemi. Šedivci odmítli s lidmi
vyjednávat. Na základě výzkumu, který prováděli již někdy od konce
čtyřicátých let dvacátého století, je vyhodnotili jako převážně neškodný, nižší
živočišný druh, na který není potřeba brát ohledy.
Vrávoravě jsem se postavila na nohy. Kousek ode mě na trávě
ležel Dr. Black a zdravotní sestry. Přiklopýtala jsem k nim. Všichni byli
v bezvědomí, ale dýchali. „Být v pořádku, spát,“ ozval se za mnou znovu
ten zvláštní hlas. Otočila jsem se. Kousek ode mě stál obrovský slídník. Kdyby
mi to později neřekl, nevěděla bych, že je to ten samý, který mě vytáhl
z úkrytu v lodi. Tehdy jsem je ještě nedokázala od sebe rozeznat.
Tentokrát měl jenom dvě končetiny, na kterých stál. Ale počet končetin, jak ví
každý, se u slídníků mění podle potřeby. „Tebe nemuset nechat spát,“
dodal.
Nebyla jsem vyděšená. Neměla jsem strach do takové míry, až
mě to děsilo. Jako by hrůza, která mě zachvátila v lodi, překročila
pomyslnou hranici, které moje tělo snese. Jako bych někde vevnitř ve své mysli
byla dávno mrtvá a sežraná, takže už se není čeho obávat.
„Tohle je Země?“
zeptala jsem se ho.
„Ne, tohle být
rezervace, kde zkoumat člověky. Dávno ji postavit mimozemšťané, kterým vy říkat šedivci. Nasbírat o
člověcích spoustu informace.“
„Jak to, že mluvíte
naší řečí?“
„Nemluvit. Používat
univerzální, galaktický překladač.“
„Kde je zbytek lodi?“
„Ten nezachránit,
jenom šest člověků.“
„Co se s nimi stalo?“
Slídník neříkal nic. Ze zadní části těla mu náhle vyrostl
ocas, kterým zamával ze strany na stranu. Až později mi došlo, že to slídníci
dělají, když je něco přivede do rozpaků nebo když jsou nervózní. Je to
slídnická obdoba lidského poškrábání se na nose.
„Ne všichni slídníci
být jako my, ostatní člověky lovit.“
„A sežrat,“ dodala
jsem.
„A sežrat,“ souhlasil
slídník a znovu zamával ocasem.
„Co s námi teď
uděláte?“
„My mít takový
projekt, tajný,“ začal slídník a kmital ocasem rytmicky ze strany
na stranu. V přední části těla mu narostly další dvě končetiny a on se o
ně opřel, takže byl teď jen o něco vyšší než já. Jak dýchal, rozšiřoval a
stahoval nozdry s hadičkami. „Být nás deset, co si myslet, že člověk žrát
nedobře. Našim cílem evakuovat člověky na bezpečné místo, kde být v bezpečí
před námi, yókai, slídníky, jak nám taky vy říkat, a před ostatními
galaktickými druhy, které se živit organicky.“
„Je takových hodně?“
„Ano. Ve vesmíru být
spousta druh. Jenomže vás od nás žrát nedobře. Vy nám hodně nejvíc podobní, víc
než jiné druhy.“
„Šedivci jsou nám
podobnější,“ oponovala jsem. Tehdy jsem ještě neviděla žádnou spojitost mezi
námi a těmito černými obludami s jedovatě zelenýma očima.
„To být nepravda.
Šedivci nemít emoce. Ze všech mimozemských druhů mít emoce pouze my a vy.
Šedivci mít kolektivní vědomí. Spousta druhů ve vesmíru tak fungovat. Jako
jedni z mála my a vy mít fantazii, dovést tvořit, dovést jednat nezávisle na
vůli celku. Skrývat myšlenky před ostatními z našeho druhu. Proto si tak
dobře rozumět, ty a já. Vaše myšlení dokázat pochopit pouze my - a šedivci,
protože ti být superdruh, to znamenat, že být moc víc dokonalí než my ostatní.“
Slídníkovo černé tělo bylo potaženo něčím, co připomínalo
sametový kožíšek. Mísila se ve mně touha pohladit si ho s naprostým
odporem; strašně jsem to chtěla udělat a zároveň se mi to hnusilo. Stejný pocit
jsem zažila jako malá, když jsem v příkopu u silnice našla čerstvou
mrtvolu sousedovy kočky – siamky, která se od nás dětí nikdy hladit nenechala.
Byla to známá kočka, s krásným kožichem, ale už nežila, a to na ní
bylo odporné. Slídník dál mluvil. Dlouhé, kovově šedivé zuby měl schované
v čelisti, takže z nich trčely jenom špičky. Jeho ocas mi připomínal ocas
kočkovité šelmy.
„Máte i jména?“
zeptala jsem se ho.
„Jméno mít, ale
překladač ho nepřeložit. A ty ho neuslyšet, protože člověci neumět slyšet
slídnické zvuky.“
„A jak ti mám říkat.“
Slídník se zamyslel: „Ty mně říkat Mars. Protože Mars vy
uctívat. Být Bůh. Chránit člověky před pohromy, být otec od Romula, co založit
Řím. To zjistit v knihovně od šedivec tady v rezervaci.“
Mars; dodnes si pamatuji, jak jsem se ho poprvé dotkla. Na
zář v jeho zelených očích, když mi vyprávěl, že on a ostatní slídníci
z Ligy pro ochranu lidského druhu našli novou planetu podobnou Zemi –
daleko a v bezpečí. Vyložil mi celý plán na postupnou evakuací
zbývajících lidí nejdřív do rezervace a následně na novou planetu. Lidé se
pomalu stali ohroženým druhem, z devíti a půl miliard poklesl jejich počet
na osmdesát tisíc. Všichni ti, kdo neprošli výběrem a zůstali na Zemi, jsou
vlivem radiace už dávno mrtví. Ze sto dvaceti tisíc osob, které byly evakuovány
na lodích, jich při průzkumných expedicích na čtyřicet tisíc skončilo
v žaludkách slídníků.
Byla jsem vybrána, Mars mě vybral, abych se vrátila
k lidem a zvěstovala jim poselství Ligy, protože jsem byla jiná než Dr.
Black, jiná než ostatní sestry, protože jsem dokázala přijmout naději;
věřila jsem slídníkům a nebála se jich.
Ležela jsem v posteli na palubě Leviatana
a nemohla usnout. Myslela jsem na videokonferenci, která právě
probíhá mezi ostatními loděmi a která rozhodne o všem. Někdo zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ řekla jsem a rozsvítila.
Byl to kapitán.
„Rada kapitánů schválila evakuaci podle vašeho plánu;
nejdřív rezervace, pak nová planeta. V první vlně přistane posádka našeho
Leviatana a sousední Sirény. Následovat budou posádky zbývajících lodí podle
abecedy. Stejně nám nic jinýho nezbejvá, pokud na nich nechcem umřít.
Podle odhadů bychom bez snižování stavu pasažérů dokázali na lodích přežít
tak dva měsíce.“ Na chvíli se odmlčel a zadíval na mě. „Doufám, že víte,
co děláte. Pokud na nás slídníci zaútočí, tak jste právě vyhubila celé
lidstvo.“
Úryvek z dopisu adresovaného slečně Elisabeth Watterstein
dne 15. 7. 2014, který jí zanechala její babička Margaret White pro případ své
smrti u rodinného notáře J. Smithe
(…) Jednou, když jsi
byla malá holčička, ses mě zeptala, jestli jsme opravdu přistáli
na Měsíci, nebo jestli jsme Ty záběry natočili ve studiu. A já jsem Ti
řekla: „Ano, přistáli jsme.“ Nelhala jsem, ale pověděla jsem Ti jenom půl
pravdy. Kdyby ještě žil Tvůj dědeček, tak by s tímto dopisem zásadně nesouhlasil.
Měl vždycky o kus víc smyslu pro občanskou povinnost než já. Když jsme se
poprvé potkali, (to jsem začala pracovat v roce 1964 v NASA) nemohl
mě vystát a říkal mi Carmen. Ostatní kolegové to brali jako poklonu, ale já věděla,
že na to, aby to byl kompliment, je Tvůj dědeček příliš kulturně vzdělaný.
Lotr jeden! Ještě dnes, po více než padesáti letech se musím smát, když si
vzpomenu, jak byl upřímně nešťastný, že se do mě zamiloval. Ale dědeček je
už patnáct let po smrti a může mi spílat leda tak z výšin nebeských, kam
se dozajista dostal, neboť to byl zlatý člověk.
Moje malá Elisabeth,
byla jsem u toho a bylo to děsuplné a fantastické. Ještě dodnes mi z toho
mrazí v zádech. Při přistání Apolla 11 se stalo něco, co jsme nemohli
vysílat ven. Je až s podivem, jak se mi to tajemství po letech píše lehce.
Ano, ty záběry, které proběhly po celém světě, byly natočeny ve studiu.
Protože kdybychom do éteru pustili, co jsme skutečně natočili, vyvolalo by to
neskutečnou paniku. Naši chlapci byli v kosmu napadeni něčím strašlivým,
velkými, černým bestiemi, jejichž loď přichvátala k Měsíci jako hladový
pavouk, kterému zavadila o síť moucha. Unikli pouze zázrakem.
Tak a teď to víš. To,
co jsme udělali, nebyl podvod. Ne, ani já to tak necítím a dědeček by Ti to
mohl jenom potvrdit. Museli jsme skrýt pravdu, dokud na ni lidstvo nebude
zralé.(…)
Trvalo celý měsíc, než byla většina přeživších převezena
z lodí do rezervace pomocí osmi menších slídnických plavidel, která byla
bezpečnější, neboť nevzbuzovala tolik pozornosti. Loď za lodí zůstávala viset
ve vesmíru jako prázdná skořápka s aktivovanými štíty
a bezpečnostními systémy. Z venku se zdála stále živoucí, ale nic lidského
v ní už nebylo. Opouštěli jsme je, stejně jako jsme opustili Zemi.
Na začátku evakuace se na lidské lodě vracel vždy alespoň
jeden člověk z rezervace, aby ostatním potvrdil, že v cílové stanici
nebudou sežráni. Postupně se však mezi lidmi a slídnickou Ligou vytvořilo
pouto důvěry, takže poslední lodě už záruku nevyžadovaly. Byla jsem to já, kdo
koordinoval komunikaci mezi loděmi, Radou kapitánů a Ligou. Cestovala jsem
z lodě na loď a zařizovala evakuaci. Přesvědčovala nevěřící, uklidňovala
vystrašené a dodávala naději tam, kde jí bylo potřeba. Prvních čtrnáct dní
jsem Marse zahlédla jen sporadicky, když řídil některé z evakuačních
plavidel. Každý jsme měli svoji část práce, která nesnesla odkladu. O to víc mě
překvapil jeho vzhled, když jsem se skupinou posledních evakuovaných dorazila
do rezervace. Jeho černý povrch se změnil v tmavě šedou a zelené oči
jakoby ztratily část své jiskry. Ani jeho pohyb už neměl stejnou dynamiku jako
dřív. Působil na mě dojmem stárnoucího tygra, který se děsí chvíle, kdy
v džungli potká mladšího soka.
Kapacita rezervace se záhy naplnila, takže slídníci organizovali
přesuny z rezervace na novou planetu pomocí zvláštního
časoprostorového teleportu. Šlo o jedinou možnost, jak dopravit evakuované
rychle a bezpečně do jejich nového, stovky světelných let vzdáleného, domova.
Fungování teleportu nebyl Mars schopen vysvětlit. Z toho, co říkal svojí
zvláštní, lámanou řečí, jsme pochopili, že se jedná o jedinečnou
technologii, kterou Liga ukradla šedivcům. Teleport tvořil vysoký válec, jehož
bílé stěny byly pokryty světelnými tyčemi. Jeho použití bylo velmi komplikované
a možnost cestování závisela na celé řadě faktorů, včetně erupcí slunce
v soustavě planet, ve které jsme se právě nacházeli. Sami slídníci si
nebyli jistí, na jak dlouho jim vydrží palivo do teleportu.
Jako první byl teleportem na novou planetu poslán
desetičlenný průzkumný tým, který se navrátil zpět, aby potvrdil její
obyvatelnost, včetně dýchatelné atmosféry, a přinesl dokonce plody neznámého
ovoce, které naše stroje vyhodnotili jako poživatelné a které se podobalo tomu,
co šedivci vysadili v rezervaci pro své výzkumné objekty z planety
Země. Vzhledem k obtížnosti cestování teleportem, ke kapacitě rezervace
narvané k prasknutí a také k tomu, že nikdo nevěděl, kdy teleportu
dojde palivo, rozhodla Rada kapitánů, že prvotní průzkum stačí a že přesun
lidstva na planetu bude probíhat pouze jednosměrně.
Skupinky lidí procházely teleportem na novou planetu i
několikrát denně. Rada kapitánů se pokoušela využít každou volnou chvíli, kdy
byly příhodné podmínky pro teleportaci, aby přesunula alespoň část
obyvatel do bezpečí, pryč z rezervace, která mohla být kdykoliv objevena
nepřátelskými slídníky. Těšila jsem se na novou planetu, zároveň jsem však
cítila smutek, protože ztratím Marse; mého Marse, který mi pomohl sehrát sólo
na cestě k záchraně lidstva, zatímco sám zůstával v zákulisí.
Po dvou měsících od
začátku evakuace byla rezervace skoro prázdná, zbyla v ní necelá tisícovka
lidí, která měla být na novou planetu přesunuta následující den. Věděla jsem,
že za chvíli odejdu a přišla jsem se rozloučit s Marsem. Nikdy
předtím jsme o tom nemluvili, ale v posledních týdnech on i ostatní
slídníci viditelně sešli. Marsův povrch ztratil barvu, původní tmavě černá
přešla přes ocelově šedou až do špinavě bělavého odstínu popela. Oči měl
zakalené, z jiskřivě zelené se postupem času stala karamelově hnědá. Stál
na vyvýšeném místě nad rezervací a sledoval hvězdy. Jeho nozdry se
rytmicky pohybovaly a zachvívaly hadičkami, které mu umožňovaly dýchat
v kyslíkové atmosféře. Můj příchod ho přivedl do rozpaků. Z těla
mu vyrostl ocas, který vypadal spíš jako ocas ještěra, než jako ocas divoké
šelmy, který měl, když jsme se potkali poprvé.
„Co se to s tebou
děje?“ zeptala jsem se ho a dotkla se konečky prstů jeho popelavého povrchu.
„Takhle, milá Venuše,
vypadá slídnické umírání,“ chvíli mlčel a přivíral své karamelové oči. „Jsme na
radioaktivní záření stokrát citlivější než vy. Ptáš se, co je se mnou? Okolí
Země je zamořené a vy jste v něm měli lodě. Věděl jsem, že zemřu od první
chvíle, kdy jsem se tam přiblížil. My všichni jsme to věděli. Proto slídníci
nikdy nepřistáli na Zemi, proto se brzy začali vyhýbat jejímu okolí, proto
nikdy nezaútočili na lodě s uprchlíky, dokud se držely u Země, a proto
taky musí nakládat lidské maso do speciálních roztoků, které absorbují
část radioaktivity.“
„Proč jste něco neřekli? Nechci, abyste
umírali kvůli nám,“ pohladila jsem ho přes nozdry a po tváři se mi začaly
kutálet slzy. „Nikdy jsem tě neslyšela takhle mluvit. Naučil ses naši řeč tak
dokonale.“
Zadíval se mi do očí a
potom řekl pomalu, s důrazem na každém slově: „My neumíráme kvůli vám. To
jsi opravdu ještě nic nepochopila? Nepojala jsi ani zrnko podezření?“ pohrdavě
si odfrkl. „Jste tak pošetilí a ješitní! Myslíš si, že jsme se naučili vaši
řeč? Ale my ji uměli už dávno. Vaše gramatika je oproti té naší naprosto
primitivní. Jenomže vám naše lámavá řeč přišla roztomilá, udělala z nás ve
vašich očích neškodné a neohrabané obludy, a otupila tak vaši ostražitost.“
Přejel mi svojí končetinou po tváři. „Moje malá, hloupá Venuše. Umírám
pro svůj rod! Pro ty tisíce slídníků, které potřebovaly, aby se lidské
maso dostalo z radioaktivního pole Země dřív, než pro naše roztoky bude
příliš kontaminované.“
Vyděšeně jsem
zacouvala zpět. Pevně mě uchopil jednou ze svých končetin a přitáhl si mě
k sobě. „Zkus mi něco vyčítat! Ptali jste se zvířat, když jste je
požírali, jestli chtějí být sežrána? Jestli se náhodou necítí jako vyšší druh
na vaší úrovni? Na tolik věcí ses mě nezeptala! Tolik věcí ti nepřišlo
zvláštních! Jsi tak roztomile naivní, až mi to bere dech. Ani jméno ti nic
neřeklo? Mars! Bůh války, po němž jste pojmenovali krvavě rudou planetu! Bůh,
kterému se obětoval dobytek! Na téhle planetě jsem se narodil; v té druhé
rezervaci, o které nic nevíte – tam, kde dělali šedivci pokusy na nás.
Když odešli, vypnuli všechny bezpečnostní systémy a ponechali lidi a slídníky
svému osudu. Všechny, co tu byli, jsme sežrali. Většina slídniků planetu
opustila, ale já zůstal a měl jsem spoustu času, abych prošel záznamy, co
o vás šedivci pořídili. Všechny ty vaše příběhy o záchraně světa,
protknuté nepochopitelnou láskou k lidstvu, o které nikdo neví, odkud
pramení. Vytvořil jsem příběh, který jsi chtěla slyšet, roli, kterou jsi chtěla
hrát. Víš, co mi visí nad pelechem? Deska, kterou jste vyslali do vesmíru plnou
informací o sobě samých. Nikdo jiný v celém kosmu nebyl tak hloupý, aby na
sebe dobrovolně upozornil a udělal se zranitelným. Vždy jste mě hrozně
provokovali. Jste jako parodie na náš rod. Všechny ty podobnosti mezi námi a
vámi! Na rozdíl od vás jsme nikdy nezměkli, zůstali jsme predátory.“
„Takže žádná nová
planeta, žádný teleport neexistuje?“ Hlas se mi zadrhával. Mars mě nepřestával
svírat ve svých prackách.
„Nenapadlo tě nikdy,
jakou roli měla inteligence v evoluci? Dokáže si chytrá bytost obstarat
lovem večeři lépe než silnější a rychlejší? Ne, ale dokáže o ni ty dva
připravit. My i vy jsme přežili, protože jsme dokázali klamat ostatní
druhy i členy vlastního rodu. Klam je naše nejsilnější zbraň! Teleport je
výmysl z vašich příběhů. O ničem takovém nikdy nikdo neslyšel. Stejně jako
ochrana jiných druhů; ty vaše pochybné spolky na ochranu kde čeho a kde
koho jsou leda tak k smíchu. To není teleport, to je brána na naše jatka. Ano,
milá Venuše, není žádná krásná planeta, jsou jenom naše kádě s masem.“
„A co průzkumná skupina?
Co viděli oni?“
Mars vycenil zuby.
„Nemáte ani nejmenší tušení, co všechno jsou s vámi schopné udělat
sugestivní, halucinační přístroje, které tady šedivci zanechali. Původně jsme
je proti vám plánovali nasadit ve větším měřítku, ale jste tak bláznivě
slepí, že to nebylo potřeba. Můžeme žrát cokoliv organického, dřevo, špínu,
maso i to hnusné ovoce, co tady roste, ale chceme žrát vás. Protože vaše maso
je čisté, zdravé a velmi chutné. Nevidíme důvod, proč se něčeho takového vzdát.
Musíte však zemřít bez stresu. Když jste vystresovaní, kontaminujete své maso
dráždivými látkami, které u nás vyvolávají falešnou říji a narušují tak
rozmnožovací cyklus. Není to nic, co by nás zabilo, ale je to nepříjemné. Proto
celá tahle šaškárna s novou planetou a teleportem, ve kterém skupina za
skupinou umírala uspaná plynem, rozsekaná na maso dřív, než se probudí.“
Tekly mi slzy.
Odtahovala jsem se od něj, ale předem jsem věděla, že je to marná snaha.
„Podívej se na ně na všechny,“ chytl mě za hlavu a natočil ji směrem
k domům pod kopcem, ve kterých poklidně spali poslední lidé, „můžu ti
zaručit, že zatím nezemřou. Vybrali jsme si je na chov. Přece jsme se od vás
něco naučili. Nikdy předtím jsme zvířata nechovali. Zítra totiž dojde teleportu
palivo a ti všichni tady zůstanou a budou se množit, abychom měli pořád dost
masa a nemuseli hladovět a umírat a živit se bordelem jako v historii už
tolikrát. Měla bys být ráda, právě jsem ti zaručil zachování tvého rodu. Nebylo
to tvé přání?“
Z těla mu vyrostly další a další končetiny. Pevně mě
s nimi obemkl a vydal se na kraj rezervace. Hlava mi třeštila. „Doufám,
že víte, co děláte. Pokud na nás slídníci zaútočí, tak jste právě vyhubila celé
lidstvo,“ řekl mi kdysi kapitán Leviatana. Tehdy jsem nevěděla, že to
nevím. Mars prošel tajnou bránou, která spojovala obě rezervace. Zachvěla jsem
se bolestí, když mi nacpal do nosu hadičky s kyslíkem. Zároveň si sundal
z nozder ty svoje. Dívala jsem se na místo, které bylo plné prapodivných
staveb. Nemusela jsem se ho ptát, abych věděla, že je to bývalá slídnická
rezervace; ta druhá rezervace, o které jsme nevěděli.
„Mezi lidmi nezůstaneš. Chci tě mít u sebe, dokud nezemřu.
Pak mi tě pravděpodobně obětují na hrobku. Svým způsobem tě mám rád, nejen pro
to sólo, které jsi pro nás sehrála, nejen pro tu hrdinskou roli, kterou jsi mi
umožnila sehrát pro můj rod. Zbožňuji tvou bezbrannost a víru v dobré
konce. Zbožňuji to, co je mezi námi, tu prolnutou směsici obdivu a pohrdání,
lásky a nenávisti, naděje a zmaru. To vše z tebe cítím, to vše cítím
já.“
Mars mě nesl a já se nebránila. Byli jsme naivní. Ano,
protože jsme neměli jinou volbu. Měsíce jsme čekali na zázrak, který
nepřicházel, takže když se konečně objevil, nebyl čas váhat a nevěřit. Třeba je
to přece jenom spasení, napadlo mě. Co když jsme za jedinou cestu k přežití
museli zaplatit krví a masem. První spasitel zaplatil za nás, druhý nám zadarmo
už nic nedá. Opřela jsem si o Marse hlavu a zatnula nehty do jeho povrchu; z
lásky a nenávisti. Protože kvůli němu umíráme; protože kvůli němu možná
přežijeme.
