Na Kurta Vonneguta jsem přišla víceméně omylem, a přesto byl celou dobu
někde kolem. Byl to Irving, kdo mě k němu přivedl, konkrétně jeho novela
"Until I find you", která je plná tatérů, tetovacích salónu a jehel.
V té době jsem se na tetování přestala dívat jako na něco, co si člověk pořizuje
ve vězení, ale jako na kus netradičního a svébytného umění. Nejvíc mě zaujala různá
tetování inspirovaná literaturou. Mezi nimi jsem nemohla přehlédnout neustále
se opakující motiv až děsuplně poklidného "Everything was beautiful and
nothing hurt" (Všechno bylo krásné a nic nebolelo) nebo fatalistického
"And so it goes" (A tak to chodí). Obě tyto citace byly z knihy s
podivným názvem "Slaughterhouse 5" (Jatka č. 5). A protože většinou
nenechám na pokoji nic, co mě zaujme, skončila mi tato kniha záhy v pazourech.
Až půl roku po jejím přečtení, jsem náhodou zjistila (a ta náhoda se
jmenuje Imaginary girlfriend - Imaginární přítelkyně), že Vonnegut patřil mezi
Irvingovy učitele. A to je, vážení, známka toho, že nejen Země, ale i náš svět
je skrz na skrz kulatý a my se všichni pohybujeme v kruhu jako alchymistický
had Uroboros zakousnutý do špičky svého vlastního ocasu.
Recenze
Kurt Vonnegut Jr. je divnej chlápek. K tomu není potřeba nic číst, stačí
se podívat na jeho fotku. Jatka č. 5 tento dojem ještě umocňují. Téma bombardovávání
Drážďan v něm pojímá tak osobitým způsobem, že ze začátku vůbec netušíte,
jestli čtete autobiografii, sci-fi nebo autorův zápisník.
Pokud čekáte potoky krve, napínavé scény nebo hrdinský patos hollywoodských
filmů, tak vás Jatka č. 5 zklamou. Pokud se však dokáže odprosit od tradičního
pohledu na válku, najdete v Jatkách č. 5 čtení, které je nevšední, hluboce
lidské, lehce ironické a bez patosu. Vonnegut se v něm vysmívá, a přitom to
myslí smrtelně vážně.
Jatka č. 5 působí, jako by je autor skutečně toužil napsat, nicméně se
mu do toho vůbec nechtělo. Vonnegut kolem drážďanské tragédie krouží jako kolem
horké kaše. Jako by cítil, že vzpomínky, které prožil, musí být zhmotněny do slov
a předány dalším generacím. Zároveň se však bojí vzpomínat. Tento dojem je o to
silnější, že hlavním protagonistou je Bill Pilgrim, zcela fiktivní postava s
povahou a životním osudem tak zvláštním, že jednoznačně spadá do škatulky
sci-fi. Jako by Vonnegut mezi sebou a tím, co ve Drážďanech zažil, musel nejdřív
vystavět fantastickou zeď, aby byl schopen promluvit.
I přes minimalistický děj se čtou Jatka č. 5 dobře. Jazyk knížky je
jednoduchý a působí až zápisníkovým dojmem. Struktura textu je lehce chaotická,
což podtrhuje dojem vzpomínek, které se bolestivě derou na povrch. Autor chvíli
vzpomíná a chvíli se vzpomínání brání.
Strávila jsem kousek od Drážďan několik let své školní docházky a drážďanská
tragédie v ní tvořila neustále se vracející evergreen, kterého měl velmi rychle
každý plné zuby. Když jsem vzala do ruky Vonneguta, obávala jsem se, že Jatka č.
5 kvůli své "drážďanské nechuti" odhodím brzy v dál. Nestalo se tak.
Vonnegut byl naopak první, kdo mě donutil sednout si k netu a vyhledat si, jak
to ve Drážďanech po bombardování skutečně vypadalo, a podívat se na víc, než na
ty dva věčně omílané obrázky z učebnic.
Jatka č. 5 jsou protiválečná
kniha, která však postrádá otevřené moralizování. Odhaluje absurditu války až
na kost, ale žaluje jen šeptem. Vonnegutovo "Everything was beautiful and
nothing hurt" v člověku doznívá ještě dlouho po přečtení knihy.
