Den, co se jen tak nevidí

Povídka „Den, co se jen tak nevidí“ získala druhé místo v Arbesově soutěži o mysteriózní povídku. A protože jsem bytost všude známá neutuchající skromností, dovolím so poznamenat, že dostala stejný počet bodů jako vítězná povídka, která ovšem měla výhodu pravé arbesovské atmosféry.

Den, co se jen tak nevidí

Když paní Okáčová zvedla na ústředně tísňového volání v 5:30 ráno první podivný telefonát, nepochybovala ani minutu o tom, že si z ní někdo dělá legraci. Zachovala se tak, jak za své třicetileté praxe vždycky; upozornila výtržníka, že jeho jednání je trestné, přidala něco maminkovského o tom, že by se měl stydět a pak zavěsila. Žádný telefon už nezvonil a tak využila chvilku k tomu, aby si vypila svoji ranní kávu a prohodila pár milých slov s kolegyněmi, než bude zase potřeba pokračovat v záchranně lidských životů. Pokaždé, když se paní Okáčová vracela po práci domů, mohla by vyprávět. Nikdy to ale nedělala. Její práce byla náročná, zodpovědná a vyčerpávající. Paní Okáčová ji měla i tak ráda.

Po šesté hodině se rozezvonily podivné telefonáty. Jeden, druhý a začaly množit. Byly pokaždé z jiného čísla, od jiného člověka, jinými slovy, ale jejich obsah byl ten samý. Paní Okáčová brala jeden za druhým a  zjišťovala, že po letech praxe najednou neví, co dělat.

Jirka (část 1)

První, co Jirka uviděl, když otevřel oči, byla modrá obloha. Zívl, posadil se na posteli, prohrábl si vlasy a koukal z okna. „Dobré ráno Vietname,“ prohlásil sám pro sebe. Venku na ulici bylo něco divně. Alespoň mu to tak přišlo. Nevěděl ale co. U vchodu do domu stála pořád ta samá, šedivá popelnice, tráva zůstala zelená, stejně jako stromy, obloha se modrala, od rybníka se plazila ranní mlha a ožírala v dálce keře. Přesto však bylo něco jinak. Jirka zatřásl hlavou, aby ze sebe dostal ten pocit a odebral se do koupelny. Opláchl si obličej a vyčistil zuby. Divné tušení nepřestalo. Jakoby bylo něco jinak i v koupelně. Asi mi hrabe, vzdychl si. A proč mi hrabe? Protože jsem sám.

Jirkovi táhlo na třicet. O pořádnou známost nezavadil od té doby, co se za prací přestěhoval do Zrakonína, malého města na východě Čech. V cizím místě, kde žil krátce a bez kamarádů, sestávala jeho každodenní rutina z odchodu do práce a příchodu z práce, z pauzy na oběd, z občasné procházky po okolí nebo návštěvy knihovny či kina. Jirka nikdy nebyl přehnaně sebevědomý a tak se mu nové známosti nenavazovaly snadno. Kamarádi, říkal jsi, jsou jako blechy. Stačí chytit jednoho a zbytek už přiběhne. A přes kamarády by třeba nějakou spřízněnou duši našel. Ale kromě pár kolegů se s nikým nestýkal, a na to, aby oslovoval slečny na ulici, se necítil dost zábavný ani pohledný.

V kuchyni si připravil kávu k snídani. Usrkával z malého hrnku a díval se na prázdnou ulici. Byl si jistý, že někde tam venku musí být nějaká slečna, která má stejný problém jako on. Kde ji však potkat? Jak se s ní seznámit? A hlavně, jak ji poznat, v té směsici žen a dívek, které potkával, když je pro něj v davu neviditelná?

Jirka naposledy zkontroloval ulici pohledem, zčásti aby zjistil, co mu na ní připadne tak zvláštního a zčásti jestli po ní nekráčí nějaká slečna a nenese transparent „Hledám Jirku“. Venku nebyla ani noha. Počkat!  Najednou to Jirkovi došlo. Proč venku nikdo není? V tuhle dobu přece ulice bývá plná lidí spěchajících do práce. Jirka věnoval ulici ještě poslední pohled. Nevěřícně zakroutil hlavou, pak na sebe hodil kabát a vyšel na chodbu.

Schody v domě bral po dvou, ne že by snad tak spěchal, ale schody bral ze zvyku vždycky po dvou. Už byl skoro u domovních dveří, když do něčeho prudce narazil. Jirka si nárazem sedl na zadek doprostřed schodiště. „Debile! Kreténe!“ zaburácelo domem. Neviděl, kdo to na něj křičí, ani do čeho narazil, ale říkal si, že je to dobré, už se začínal obávat, že v celém domě zůstal sám. Z kapsy kabátu mu vypadla Mlha od Stephena Kinga. Jirka se postavil na nohy a sebral knížku ze země. Ticho v domě rušily jenom kroky na schodech kousek od něj. Podíval se tím směrem, ale nikoho neviděl. Pokrčil tedy rameny a s knížkou v ruce se vydal ven.

Dr. Müller (část 1)

Dr. Müller tušil, že se děje něco nekalého už ve chvíli, kdy se ráno probudil a chystal se políbit svou ženu. Vedle sebe na posteli spatřil jenom prázdný důlek. Teď byl na cestě do ordinace a kroutil nevěřícně hlavou. V náručí nesl Darebu Dareboviče, malého australského teriéra, který ho čas od času doprovázel do práce. Doktorovi zazvonil telefon, podíval se na displej a usmál se.

„Pane doktora, já se omlouvám, ale dnes nemůžu do práce. Mám takový problém,“ ozval se na druhém konci plačtivý hlas jeho sestřičky Hanky. Nastoupila k němu do ordinace před třemi lety a doktor Müller, který byl ve svých pětapadesáti téměř dvakrát tak starý jako ona, k ní choval otcovské city.

„Snad to není nic vážného,“ prohlásil Dr. Müller.

„No, já nevím…“ odpověděla Hanka a chtěla pokračovat.

„Nejste vidět, že?“

Na druhém konci se chvíli rozprostřelo ticho. „Ano, nejsem vidět.“

„Tak z toho si, Haničko, nic nedělejte, to dnes není nikdo.“

„Ale jak to?“

„To nevím, jenom tuším, že nás dnes v ordinaci čeká perný den. Tak přijďte do práce, nechoďte po silnici a vezměte si něco do ruky, ať jste vidět. Já nesu v náručí Darebu Dareboviče. Oblečení ani rukavice vidět nejsou, ale pokud bude předmět větší než hrnek, tak už vidět je.“

„Jak jste to zjistil, pane doktore?“

„No, jak asi,“ zasmál se Dr. Müller, „zeptal jsem se ženy. Tak šup, ať jste v práci.“ A zavěsil.

           „Aaaah,“ ozval se vedle doktora starší, ženský hlas, který jakoby vycházel z tašky na kolečkách. Sedmdesátiletá paní Jirásková se právě vydala na ranní nákup, když jí před nosem proplul vzduchem malý psík.

           „Dobrý den,“ odpověděl pan doktor. „Pokud můžete, zůstaňte radši doma. Dneska totiž není nikdo vidět,“ a pokračoval dál.

 Jirka (část 2)

Jirka byl napůl cesty do práce, když se v parku setkal s něčím, co ho naprosto ohromilo. V ruce stále držel Mlhu od Kinga, která mu v domě vypadla z kapsy. Zastavil se na cestě a zíral, jak směrem k němu poklidným, houpavým pohybem pluje kniha. Musel se štípnout, aby se přesvědčil, že je vzhůru, a začal uvažovat, jestli by neměl navštívit lékaře, protože se nemůže jednat o nic jiného, než o halucinaci. Dnešek byl vůbec celý divný. Ulice zely prázdnotou, občas se sice někde ozval zvuk kroků, Jirka ale nezahlédl nikoho, komu by mohly patřit.

Celý den začal divně, pomyslel si Jirka, jen co jsem otevřel oči. Divný byl první pohled na ulici. Divně jsem se cítil v koupelně… Určitě i divně vypadám, řekl si v duchu a pak se zarazil. Nepamatoval si, že by se dnes ráno viděl. Setřásl ze sebe bláznivou myšlenku, která ho napadla, a díval se na knížku, jak se houpavě přibližuje. Když byla skoro na dosah ruky, trochu znejistěla, zpomalila a natočila se k němu, jako by čekala, co udělá. „Tajemství očí“ stálo na bílé obálce a podle vzhledu se jednalo o nějakou odbornou publikaci.

No, to mě snad dneska matou oči, pomyslel si Jirka. Vzal knížku do ruky, otevřel ji, a aby dál neztrácel čas, pokračoval chvatným krokem do práce.  Cesta se stočila mezi stromy, pak vedla přes japonský můstek a za necelé dvě minuty byl už Jirka venku z parku na rohu náměstí. Až tam ho napadlo, že vyzkouší, jestli umí knížka pořád levitovat. Natáhl ruku a Tajemství očí upustil. Plesk, dopadla publikace na chodník. Zkusil to ještě třikrát, pokaždé se stejným výsledkem.  To se mi snad jenom zdá, zakroutil hlavou a zasmál se tomu, jak rychle se smířil s existencí létající knížky a jak je teď zklamaný, protože už nelítá.

Rozhlédl se a zjistil, že ho z druhého konce náměstí s úžasem sleduje skupinka lidí.  Omluvně se na ně zašklebil. Sebral knížku ze země a chvatně zabočil do první ulice, aby se schoval před jejich zraky. Ušel ještě nějakých sto metrů, když mu zazvonil mobil. Jirka strčil do kapsy kabátu obě knížky – svou vlastní i tu, co k němu přiletěla v parku, a vzal mobil do ruky.

„Čau, tak prý nemáš chodit do práce,“ ozval se na druhém konci poměrně nejistý hlas.

„Milane? Cože?“ podivil se Jirka.

„Nic si z toho nedělej, já taky ne, šéf mi řekl, ať ti zavolám.“

„A to je jako výpověď?“ zhrozil se Jirka.

„Hele, nevím. Je to celý divný. Třeba já mám dnes dovolenou a jsem na druhým konci republiky. A volal mi šéf, že nemám chodit do práce. Chtěl jsem mu říct, že může být v klidu, protože určitě nepřijdu. Ale on dodal něco hrozně divný, čemu jsem nerozuměl?“

„A co?“

„Něco s tím, že není vidět?“

„Co není vidět?“

„Nevím, pochopil jsem to tak, že naše práce není vidět.“

„Takže je to výpověď,“ vydechl Jirka vyděšeně. „Ale počkej, přece nás nemůže vyhodit takhle po telefonu.“

„Jirko, upřímně“ Milan do telefonu ztišil hlas, „myslím si, že byl opilý. Mluvil fakt divně. Já to mám vyřešený, jsem s rodinou na výletě v Beskydech, ale být tebou, vezmu si dnes den volna a v pondělí už pak dojdu normálně do práce, jakoby se nic nedělo.“

„Naše práce není vidět?,“ rozčílil se Jirka do telefonu, „to není pravda. Vždyť je to očividný nesmysl. To jeho spíš není nikdy vidět v práci.“

„Hele, to mi do telefonu taky řekl. Že by ho v práci dnes stejně nebylo vidět. Neřeš to, nahlas si u Bětky SMSkou sick day a ono to nějak dopadne.“

„Jo, když ne dobře, tak špatně určitě.“

„Prostě se uvidí,“ uklidňoval Milan Jirku i sebe.

Jirka se otočil a vracel se volným krokem na náměstí. Prsty přitom do mobilu ťukal SMSku sekretářce Bětce. K jeho překvapení mu odpověděla téměř okamžitě a na nic se neptala. Na displeji se objevilo pouze „Ok, chapu.“ Jirka schoval mobil do kapsy ke knížkám a prsty uhladil kabát, který se mu kvůli všemu, co do něj nastrkal, nad pasem nepěkně vydouval. Skupinka lidí, která Jirku sledovala, jak před chvílí házel knížkou, ještě pořád stála na náměstí. Teď už si ho ale nevšímala. Jirka zpozoroval, že sebou mají kameru a něco natáčí. Ze zvědavosti se přiblížil, aby věděl, co se děje.

„Hlásíme se Vám v živém vstupu ze Zrakonína, města, jehož obyvatelé dnes ráno zažili šok. Všichni, kdo bydleli do 1,5km od centra, se přes noc stali neviditelnými. Jak vidíte,“ moderátorka mluvila rychlým, vzrušeným hlasem, jakým novináři běžně podávají zprávy z krizových štábů, nebo míst postihnutých katastrofou, „toto náměstí teď vypadá prázdné, ale je pravděpodobné, že je tady kromě nás ještě někdo. Před chvílí na rohu proplula vzduchem kniha, to znamená, že někdo procházel kolem. Oficiální místa vydala krátké prohlášení, ve kterém vyzvala postižené občany, aby zůstali zatím doma. Pokud své domovy musí nutně opustit, měli by něco viditelně držet v rukou, aby nedocházelo ke srážkám s ostatními a ke zraněním…“

Tohle je hodně obskurní vysílání, pomyslel si Jirka a hlasitě se zasmál. Zaznělo to, jako když někdo přejede sekáčkem na maso přes plechovou střechu. Moderátorka zaječela a uskočila. Jirka každou chvíli čekal, že se na něj někdo vrhne a vynadá mu, že kazí natáčení. Celý štáb ale nechal kamery kamerami a semkl se kolem moderátorky.

Jirka se pro jistotu podíval na své ruce. Viděl je a zdály se mu stejné, jako vždy.

„Je někde tady, slyším, jak dýchá,“ skučela moderátorka.

„Klid Janičko, třeba už odešel,“ ozval se chlápek v baretu.

„Chci zpátky do Prahy, neměli jsme sem vůbec jezdit.“

„Neblbni, máme prvotřídní reportáž! Tohle je příležitost, jaká se jen tak nevidí.“

Jirka popošel dva kroky směrem k nim.

„Slyšíte to,“ zaječela znovu Janička hystericky, „jde po nás. Třeba má v ruce nůž.“

„Kdyby měl v ruce nůž, tak by to bylo vidět,“ ozval se někdo.

„Nemám v ruce nůž,“ hájil se Jirka.

„Co tu chcete?! Běžte pryč!“ zakřičel chlápek s baretem.

„Tohle je přece veřejné náměstí?“

„To je mi jedno. Padejte pryč, ať už Vás tady nevidím.“

Jirku to naštvalo. Nerad se ale hádal s nevychovanci a pitomci. Proto sklopil hlavu jako vždy a vydal se zpátky domů, i když si za to po cestě nadával. Zastavil se na rohu náměstí, přesně v místě, kde předtím házel s knížkou a zadíval se do výlohy obchodu s potravinami. Nikoho v ní neviděl. Udělal krok napravo, krok nalevo, ale ulice, která se odrážela ve výloze, zůstala prázdná. Jirka zvedl ruce nad hlavu a vyplázl jazyk – nic. Potom zalovil do kapsy kabátu a vytáhl z něj jednu z knížek. Na ulici před obchodem se objevilo „Tajemství očí“ visící jen tak ve vzduchu. Jirka se zasmál. Vzpomněl si, kolikrát si přál být neviditelný. Teď si může v parku užít houpačky a prolézt všechny prolézačky na dětském hřišti a nikdo se na něj nebude dívat jako na blázna. Může být oblečený, jak chce, může si po ulici chodit, jak chce, nemusí se holit… Na zkoušku na sebe ještě jednou vyplázl jazyk – nic. Povyskočil – nic. Radostně zamnul rukama. Kdyby to tak chtělo vydržet, pomyslel si.

V tu chvíli mu ale zakručelo v břiše.  Jirka nechal výlohu výlohou a zabral za kliku obchodu. Dveře se neotevřely. Až teď si všiml cedulky „Z technických důvodů zavřeno.“ Nakoukl dovnitř přes skleněné dveře a uviděl, že se v obchodě svítí a je tam ta samá prodavačka jako vždy. Jirka si vzpomněl, co slyšel v reportáži: „Všichni, kdo bydleli do 1,5km od centra, se přes noc stali neviditelnými.“ Z které vesnice v okolí asi je paní prodavačka? Napadlo ho. Zabouchal na sklo, aby upoutal její pozornost. Paní v Jirkově věku přešla ke dveřím a z druhé strany zaklepala na sklo v místě, kde byla nalepená cedulka.

„Promiňte,“ omlouval se Jirka, „ale mohl bych si i tak něco koupit? Něco malého. Stačí rohlík s paštikou.“

„To ani omylem,“ ozvalo se. „Myslíte si, že jsem padlá na hlavu. Kdybychom měli otevřeno, byl by za chvíli obchod prázdný.“

„Ale mě znáte, chodím sem dost často,“ nevzdával to Jirka.

„Fakt?!“ řekla prodavačka nezaujatě.

„Jsem takový ten vysoký chlápek s tmavými vlasy. Co nosí brýle.“

„To ale teď není moc vidět.“

Jirka si povzdechl. „Já tady kvůli celé té neviditelné patálii snad zemřu hlady.“

„Moc si nestěžujte,“ odsekla mu prodavačka, která byla od přírody trochu hubatá, „alespoň nemusíte ráno řešit, co na sebe. Co já bych za to dala.“

„Ale zase by Vám to tak neslušelo, jak Vám to sluší,“ vypadlo z Jirky úplně samo.

„Myslíte,“ zarazila se. „Paštiku a rohlík jste říkal?“ Odběhla do obchodu a za chvíli mu to prostrčila přes polootevřené dveře a vzala si peníze, které jí nachystal na knížku.

Dr. Müller (část 2)

Dr. Müller měl dnes plné ruce práce zrovna tak, jak ráno předpovídal. S viditelnými pacienty si věděl rady ještě dobře, horší byli ti neviditelní, kteří za ním do ordinace přispěchali převážně proto, že nejsou vidět. Dr. Müller neměl nejmenší tušení, co s nimi. Uklidnil je, že v tom nejsou sami. On sám přece taky není vidět, stejně jako jeho sestřička. Přidal pár praktických, užitečných rad a poslal je domů s tím, ať se objednají, pokud se to do týdne nezlepší.

Už po cestě do práce přemýšlel, jak co nejvíc zamezit zmatkům v čekárně a ordinaci. Jen co dorazil do práce, rozdal na židle v čekárně lístečky. Každý, kdo si sedal, vzal lísteček do ruky. Pokud tedy lísteček neležel na židli, znamenalo to, že je obsazená. Ještě než dorazila Hanička, vyvěsil na dveře ordinace informaci o tom, jak funguje lístečkový systém a potom taky jednu s radami pro „neviditelné“ pacienty; aby si dávali pozor na zloděje a neotevírali dveře, když někdo zvoní, aby vždy něco nesli v ruce, aby kvůli bezpečnosti častěji kontaktovali své blízké atd.

V čekárně Dr. Müllera jela zapnutá televize, kde co chvíli dávali zpravodajství z „neviditelného“ města. Dohadů o tom, co se stalo, kolovala spousta. Mezi adepty na viníka u občanů kralovala místní chemická továrna, vedená bratrem starosty Pavlem Moravčíkem, který již od rána nebyl k zastižení. Slečna moderátorka se proto pokoušela požádat o vysvětlení alespoň starostu Petra Moravčíka, rovněž neúspěšně.

„Je pan starosta v kanceláři?“ zeptala se jeho sekretářky, mladé slečny v červených šatech.

„No,“ zaváhala, „běžte se tam podívat.“

„A je pan starosta vidět?“ Vyzvídala reportérka Janička.

„Ne, není.“

„A je ve své kanceláři?“

„Běžte se tam podívat.“

Televiznímu štábu s kamerou tak nezbylo nic jiného, než nahlédnout do kanceláře, ve které však nikoho neviděli.

„To je snad poprvé v životě, co se ti dva nesnaží zviditelnit,“ prohlásil Dr. Müller na účet Petra a Pavla Moravčíka. 

„No jo, máme starostu, jakého svět neviděl,“ ozval se jeden z pacientů.

„To jsme měli, i když byl vidět,“ přidal se další.

„No jo, tak pojďte, kdo je další na řadě?“ prohlásil Dr. Müller. Jindy by pacienty volala Hanička, nicméně ta teď měla plné ruce práce s evidencí vzorků a s jejich řazením. V Dr. Müllerovi se totiž probudil duch vědce, který při práci v ordinaci desetiletí jen tak poklimbával, a teď chtěl mít krevní vzorky a ústní výtěr od všech pacientů, viditelných i neviditelných, aby je mohl poslat do laboratoře na analýzu, a tam už třeba na něco přijdou.

Ráno byl Dr. Müller na Haničku trochu nazlobený. Ne snad kvůli tomu, že přišla pozdě. Nedbala ale jeho rady a nenesla nic v ruce.

„Vždyť jsem Vám říkal, Haničko, ať si vezmete něco do ruky, ať je Vás vidět.“

„To jsem taky chtěla,“ hájila se Hanka.

„Ale pak jste se na to vykašlala…“

„To ne, pak jsem byla okradena. Chtěla jsem si vzít kabelku, ale říkala jsem si, někdo ti ji vytrhne a co pak? Neuvidíš, že se k tobě někdo plíží, neuvidíš, kdo to byl… proto jsem si nastrkala to nejdůležitější do vnitřní kapsy kabátu a do ruky jsem si vzala knížku, no a v parku mi ji prostě někdo vzal z ruky a zmizel s ní.“

„A co to bylo za knížku?“

„Tajemství očí.“

„Cože?!“ podivil se doktor, „a to jako někdo krade? Vždyť je to odborná publikace. To nemůže nikoho zajímat.“

„To byste se divil.“

„No, to svět neviděl.“

Hanička právě odebírala krev dalšímu pacientovi, který nejen že byl neviditelný, ale ještě měl pravděpodobně i neštovice, což se však na neviditelné osobě obzvláště špatně určuje, když v ordinaci zazvonil telefon. Hanka zavřela zkumavku, polepila ji štítkem a zvedla sluchátko.

„Ordinace Dr. Müllera,“ ohlásila se do něj.

„Dobrý den,“ ozvala se na druhém konci, „nechybí Vám knížka, nebo nehlásil se u Vás někdo, že mu chybí knížka.“

„Tohle je lékařská ordinace, ne knihovna, máte špatné číslo,“ řekla Hanka a položila sluchátko. Telefon ale zazvonil znovu.

„Dobrý den, to jsem zase já,“ ozvalo se na druhém konci, ještě než Hanka stačila říct svoji naučenou frázi. „Špatně jste mě pochopila, našel jsem v parku knížku, ve které byla vizitka Vaší ordinace. Tak jsem si říkal, že třeba chybí panu doktorovi, nebo některému pacientovi. Je to odborná publikace o očích.“

„Tajemství očí?“ zvolala vzrušeně Hanka.

„Ano, Tajemství očí.“

„Tak ta je moje, někdo mi ji ráno v parku ukradl.“

„No, to jsem byl asi já,“ ozvalo se provinile.

„Jo táák, tak to je to Vaše NAŠEL.“

„Letěla vzduchem a já jsem tehdy ještě nevěděl, co to znamená,“ hájil se volající. „Můžu Vám ji tedy přinést.“

„To budu ráda, teď mám ale spoustu práce. Končím v pět.“

„Neříkejte mi, že Vám tu knížku chce poctivý zloděj zase vrátit,“ podivil se Dr. Müller.

Hanička pokrčila rameny, což samozřejmě Dr. Müller nemohl vidět.

„No to se teda dneska dějou věci,“ zabručel si pro sebe. 

Jirka (část 3)

V pět hodin už Jirka čekal před ordinací s „Tajemstvím očí“ v ruce, zaprvé, aby dotyčná sestřička věděla, že je to on, a zadruhé, aby byl vůbec vidět. Jindy by byl nervózní, ale dneska ne. Potkávat se s někým ve stavu všeobecné neviditelnosti mu vyhovovalo. Nemusel řešit co na sebe, když vycházel z domu, ani to, jestli je upravený, nemusel si dělat starosti s tím, jak vypadá, jestli právě nepřešlapuje z jedné nohy na druhou, netváří se nějak nepatřičně nebo až moc patřičně… prostě paráda. Jirka upřímně věřil, že být neviditelný je super pro všechny. Postával u dveří a přemýšlel, jestli se neviditelnost bude rozšiřovat a jak to asi změní svět. Na chvíli se zasnil a jeho rty zaplavil úsměv. Představoval si svět, kde nezáleží na tom, kolik má člověk vrásek, co má na sobě nebo jestli je učesaný. V tom světě byl každý tak mladý, jak se cítil. Místo lidských bytostí zbyly jenom hlasy, takže nikdo nebyl krásný nebo ošklivý, nezajímavý nebo uhrančivý, nevypadal mladě ani staře. Neexistovala žádná móda ani předepsaná etiketa oblékání. A Jirka věděl, že v tom světě už nebude nikdy nervózní, když bude mluvit s nějakou pěknou slečnou, protože ji neuvidí a tudíž ani nepozná, jestli je pěkná nebo škaredá, blondýna nebo bruneta, tlustá či štíhlá. Z úvah Jirku vyrušilo až zasmání. Podíval se před sebe a spatřil mladou slečnu v modrých šatech a béžovém kabátku, jak se na něj usmívá. Měla delší, světlé vlasy, sčesané do úhledného copu a namalované oči.

„Dobrý den,“ pozdravila Jirku, „nesete mi Tajemství oč?“

„Ano, nesu,“ odpověděl Jirka a podal jí knížku. Dívka se nepřestávala smát.

„Já jsem Hanka,“ natáhla k němu ruku a on ji uchopil.

„Jirka,“ řekl a pak mu to došlo. „Vy mě vidíte?“ zeptal se překvapeně.

„Vidím,“ zasmála se. „Už asi pět minut jsou zase všichni vidět.“

Jirka zbledl a pak se začervenal. Hanka se nepřestávala smát. Ráno, než šla do práce, si pečlivě učesala vlasy a namalovala oči, i když na to neviděla. Ale tenhle rozčepýřený mladík, co stál před ní v dlouhém rozepnutém kabátě, měl každou botu i ponožku jinou, nohy schovával v odrbaných riflích a přes tělo si natáhl svetr zadní stranou dopředu. Hanka si byla jistá, že kdyby mu nebyla zima, vyrazil by na ulici klidně i nahatý. Dívala se na něj a připadal jí roztomilý jako malý kluk, který si roztrhal kalhoty a ukazuje mamince tu menší díru na pravé noze, zatímco tu velkou na levé schovává.

„Promiňte,“ šeptl Jirka provinile. A zíral na černou polobotku a bílou tenisku, které měl na nohách, jenom proto, aby se nemusel dívat na tu půvabnou slečnu, která si vyrazila ven takhle pěkně ustrojená, i když věděla, že ji nikdo neuvidí.

 A Hanka mlčela a usmívala se.