Pražský syndrom

Víte, co je to Stockholmský syndrom? A co takhle Limský syndrom? Nebo Pařížský syndrom? Nebo snad Jeruzalémský či Florentský? Nedělám si legraci, všechny existují. Stejně jako ten Pražský.

Povídka Pražský syndrom vyhrála letos (tj. v roce 2014) soutěž Prague by Night Rokle šeré smrti. 

Prague by Night

Pražský syndrom 

Pršelo. Bylo mlhavo a lezavo. Po kožené bundě mi stékala voda. Klouzala po tvářích a lepila mi vlasy k obličeji. Zítra to bude sedm let, co žiju v tomhle městě. Nebo vlastně ne, zítra už to sedm let nebude. Vracel jsem se ze Smíchova domů na Pohořelec. Zastavil jsem u kláštera Sacré Coeur a přemýšlel jak dál. Cestu jsem znal. Nechtělo se mi však přes Petřín.

To kvůli těm ohňům. Kdyby tu se mnou byla Anna, zase by mi vynadala. Na Petříně podle ní žádný ohně nejsou. Je možný, že tam občas nějaký bezďák zapálí popelnici nebo natahaný dřevo, aby se ohřál, ale nic tam pravidelně nehoří. Jenomže já je z okna svýho bytu vidím. Skrytý ohně. Pozdě v noci. Když se pečlivě zadívám do tmy, rozeznám dokonce dým, jak se vznáší nad stromy.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo devět večer. I když Prahu zahalovala pravá, vlhká, listopadová tma, na ohně bylo ještě brzy. Myslel jsem na Annu a taky na Matthewa. Došel jsem k bráně, abych se vydal nahoru zahradou Kinských na Petřín, ale zastavil jsem se. Co když tam ty ohně přece jenom budou? Oni musí moc dobře vědět, co chci udělat!

Zítra už to NEBUDE přesně sedm let, co žiju v tomhle městě.

Když jsem přijel poprvé do Prahy, bylo to jako najít na polici v kuchyni ztracené rodinné album po babičce. Město mě doslova opíjelo. Bylo starší než cokoliv, co jsem do té doby viděl. Doma v Texasu jsme moc starých památek neměli. Kdykoliv se snažím popsat, jak jsem se v Praze cítil první rok, zoufale selhávám. Bylo to nepopsatelné. Neuvěřitelná směs magie a víry, krve a boje, lásky, naděje, zoufalství, umění i barbarství. To vše bylo zavřené v kamenné skříňce, jejímž centrem se jako hedvábná stužka vlnila Vltava.

Do Prahy jsem přiletěl pozdě večer a než jsem se dostal do centra, byla už noc. Táhl jsem velký lodní kufr z Pohořelce do svého nového bytu. Na kostele sv. Panny Marie ve Strahovském klášteře odbíjela jedna. Bylo po dešti. Proti mně šel po ulici chlap s obrovským psem. Přes velkej, černej klobouk s širokou krempou jsem mu neviděl do obličeje. Celý byl zachumlaný v dlouhém, nepromokavém plášti. Když kolem mě procházel, na chvíli se zastavil, jakoby chtěl něco říct nebo ukázat. Pes se zastavil taky a podíval se na něj. V tlamě držel něco, co ve tmě připomínalo starý, potrhaný kopačák. Trpělivě čekal. Chlápek beze slova pokračoval zase dál. Dlouho jsem se za ním díval. Ten pes se mi líbil. Byla to mohutná, chlupatá obluda se srstí tak rezavou, že se místy zdála až oranžová.

Do Prahy jsem dorazil v listopadu v devadesátém šestém, v době, kdy už z revoluce zbylo jenom jméno a vzpomínky. Ale můj spolubydlící Matthew si ji pamatoval, protože do Prahy přijel hned v devětaosmdesátém. Vyprávěl mi o tom na moje první Vánoce v Praze. Původně plánoval, že odjede domů do Toronta, ale nakonec tu zůstal se mnou. "Vzduch byl tehdy plný rušivého prachu z pádu železné opony," vzpomínal rozvalený na křesle vedle Vánočního stromku. V ruce držel sklenku s punčem. Místo svého obvyklého propoceného trička měl na sobě košili a vypadalo to, že je dost naměkko. "Nebyl to zrovna Wind of Change, jak to cíliti Scorpions v Moskvě. S větrem to nemělo nic společného. Byla to tichá bouřka, vzduch nabitý energií – bez větru, bez deště, bez hromobití – jenom všudypřítomná energie."

Smraďoch Metthew. Tak si ho pamatuju. Jenomže tu noc byl úplně jiný než obvykle. "Dám ti radu. Sbal se a vypadni odsud,“ řekl mi a v jeho hlase znělo něco naléhavého, co nedokázal nebo nechtěl vyslovit.

Matthew byl tehdy už taková malá, lidská tragédie. Měl sice slušnou práci, ale to bylo všechno. Téměř o sebe nepečoval a tak kolem něj vždycky visel smrádek ze směsi špíny a potu. Pracoval jako IT specialista pro jednu nadnárodní korporaci, která se hned po revoluci vydala dobývat východní trh. A ve svém volném čase nedělal vůbec nic – teda kromě toho, že hrál videohry, jedl nebo hleděl na telku. A nadával. Nadával fakt hodně. Nejvíc ze všeho na tohle město. Matthew mluvil každou chvíli o tom, že odjede pryč. Ale stejně jako jeho plány na Vánoce v Torontu, selhávaly jedna za druhou i cesty z Prahy. Jakoby si na tohle město vypěstoval návyk. Stejně jako kuřák opakuje, že od zítřka už s tím nadobro sekne, opakoval i Matthew pořád dokola, že odsud odejde, protože "kdekoliv, do prdele kdekoliv, se žije líp než tady".

Nechápal jsem ho. Vrhl jsem se do pražského života jako do divoké řeky. Našel jsem si práci v jazykovce, nové přátele a užíval si města, které pro mě jako pro amerického expatriota bylo směšně levné. Miloval jsem to. Doma ve Státech jsem se nikdy necítil tak volný a svobodný jako tady. Noc byla věčně mladá a rána lehká jak pírko. Přihlásil jsem se do nově vzniklého tenisového klubu, čtvrtky chodil tančit salsu s Alejandrinou odněkud z předměstí Buenos Aires a v pátek se nás sebralo tak pět až šest expatů a šli jsme na pivo. O víkendech občas někdo pořádal výlet, grilování nebo pitku.

Věřil jsem, že mi tohle město patří. Vrátil jsem se do něj po dvou generacích jako ztracený syn. Tady jsme dřív žili. Tohle je naše vlast, náš domov, naše země zaslíbená, co mlékem a čímsi oplývá, jak vždycky říkávala babička Ester Goldstein, rozená Prikrylova, když brala do vetchých prstů staré fotky. Babička Prahu opustila v srpnu roku 1939, když jí bylo osmnáct, pod záminkou, že by někdo z rodiny měl navštívit tetu Juditu, která žila v New Yorku. Skutečným důvodem byl jistý mladý lékař jménem Efreim Goldstein, se kterým se potkala v květnu 1939 v nemocnici na Karláku. Dědeček tam právě dokončoval něco jako pracovní stáž po Evropě a babička se léčila se zápalem plic. Na konci června se děda Efreim vracel domů do New Yorku a babička už měla připravený plán, jak ho následovat.

Ve Státech měla strávit dva měsíce a vrátit se do Prahy, aby zde nastoupila ke studiu medicíny. Ty dva měsíce se však poněkud protáhly. Na začátku září jí přišel telegram, „že nemá jezdit domů, situace je vážná, nechť vyčká, dokud se to neuklidní“. Potom ještě pár dopisů a pak už nikdy nic. Kdykoliv mluvila babička Ester o Praze, měla v očích slzy.

Druhá babička – Mirka, provdaná Cerny, rozená Sipkova, takovou nostalgii k Praze nechovala. Československo opustila se svým mužem Viktorem a dětmi v srpnu 1968. Tátovi v té době bylo třináct. Praha pro ni prostě byla "ten komunistickej bordel". Ale jak pravil Jiránek: "Já vím, že je tady bordel, ale domov máš vždycky jen jeden, synáčku." A mě si ten domov zavolal.

Jenomže tohle všechno bylo před sedmi lety. A ze mě se stal postupně Matthew. Teda stal by se, kdybych neměl Annu a kdyby mě každou chvíli nestavěla na nohy. Potkal jsem ji kousek do Husových sadů asi čtrnáct dní poté, co Matthew zemřel. Stalo se to v červnu 1999, dva a půl roku po mém příjezdu. Stokrát jsem uvažoval, že se od toho smraďocha odstěhuju, jenomže mi ho bylo líto. A taky jsem měl rád náš byt na Pohořelci. Vlastně jsem ani většinu času nebyl doma. Takže jsem Matthewa celkem snášel, i s tou jeho příšernou povahou a s chybějícíma hygienickýma návykama. Když ho strčili do kovový bedny a odeslali do Toronta, byl jsem jediný, kdo ho šel vyprovodit.

Pořád jsem ještě přeslapoval u kláštera Sacré Coeur a vzpomínky na předchozích sedm let mého života mi vířily hlavou. Nakonec jsem Petřín vzdal, protože vím, co jsou ty ohně zač. Vzal jsem to spodem přes Újezd a Karmelitskou, abych se bezpečně vyhnul parku. Nade mnou se majestátně tyčil Hrad. Vrhl jsem na něj nepřátelský pohled. Ztratil jsem tam Alejandrinu.

O tom, co se s ní stalo, kolovaly různé zvěsti. Měl jsem svoji teorii, kterou jsem řekl jenom Anně a rozpoutal tím obrovskou hádku. O Alejandrině jsem s ní od té doby už mluvit nechtěl. Anna na ni žárlila tak strašlivě, že ze sebe udělala její nejlepší kamarádku, aby ji mohla líp ovládat a kontrolovat. Tohle Anna uměla skvěle. Je to takový můj bourec morušový. Třikrát se otočí kolem a jste zamotaní do tak hebkého hedvábí, že se vám ani nechce ven. Člověk do toho spadne jako do hluboké vody. Sám bych mohl vyprávět.

Na rohu Karmelitské a Mostecké jsem to chtěl vzít nahoru na Nerudovku. Nakonec jsem to ale stočil dolů ke Karlovu mostu. Přesel jsem po něm až k soše sv. Jana z Nepomuku. Ještě pořád pršelo a světci stékaly po smutné tváři obracené k nebi velké slzy. Na druhé straně mostu, v Karlově ulici, se kdysi stalo něco, co mě donutilo dívat se na Prahu jinak.

 Potkal jsem tam ve dvě hodiny ráno chlapa v orvaných šatech. V ruce držel nůž a třásly se mu ruce. Mně se třásly taky, když jsem ho viděl. V bledé, nevýrazné tváří vynikal jenom vytřeštěný, těkavý pohled. Byl jsem přesvědčený, že na něčem jede. A že půjde po mně. Určitě bude chtít prachy, aby si mohl obstarat další dávku. Ulice byla prázdná. Úzká ulička sevřená mezi dvě řady vysokých baráků. Podělaný dvě hodiny v noci. A já jsem tam byl úplně sám se zfetovaným chlapem, který možná ani nevěděl, kde je, nebo kdo je, ale chce prachy a udělá pro to cokoliv. Přiznávám, že jsem se fakt bál. Ten chlap za mnou přišel a řekl mi, že mě oholí. Musel jsem se ho zeptat ještě jednou, co chce, protože jsem nevěřil vlastním uším. Nevěděl jsem, jestli slovo "oholit" nemá v češtině ještě nějaký jiný význam, než ten, který mě naučily babička Ester a Jude, moje matka. Oholit pro mě znamenalo zbavit vousů. Podíval jsem se na toho chlapa, na to, jak se mu klepou ruce. To, co v nich držel, skutečně vypadalo trochu jako břitva. Odpověděl jsem mu, že oholit nechci, že si nechám růst knír. Byla to lež. Ale prošla a on mě nechal jít.

Pár dní na to, jsem se sešel s ostatníma expata v hospodě. Vyprávěl jsem jim, co se mi stalo. Friedrich, s kterým jsem občas chodil na box, se tehdy zasmál: "Der wahnsinnige Frisör."

"Cože?" zeptal jsem se.

"Takovej pražskej Sweeney Todd. Šílený holič."

Chtěl jsem vědět víc, ale nikdo tu legendu neznal. Jenom Friedrich se dušoval, že Pražáci mají nějakou pověst o šíleném holiči z Karlovy ulice. Kvůli tomu (a nejen kvůli tomu) jsem si pak koupil knížku Pražské legendy. A začal se bát. Anna mi ji jednou při hádce spálila v krbu. Od té doby v tom krbu nezapaluju oheň, ani v zimě. A obzvlášť ne, když je u mě Anna. Když se naštve, byla by v něm schopna spálit moji duši. "Hořkost je jak rakovina. Sežere svého hostitele. Ale vztek, to je oheň. Vypálí to dočista." Tohle jednou řekla Maya Angelu. Ale ženský jsou všechny stejný. Alespoň silný ženský, jako byla Maya, Betty Friedan, Ayn Rand a jako je Anna.

Friedricha – toho jsem taky už pěkně dlouho neviděl. Nevím ani, jestli je ještě v Praze. Na box už nechodím. Ani tančit. Ani běhat. A můžou za to oni. Tím "oni" myslím tohle město. Když se doma dívám do zrcadla, ze skla na mě kouká Matthew. A řve na mě: „Zdrhej! Uteč!"

Ale Matthew, já nemůžu. Stejně jako jsi nemohl ty. Jsme oba po krk ve stejný bažině. Kdyby se ke mně někdo přistěhoval, řeknu mu, ať odsud vypadne. Jako jsi to řekl ty mně. Ale u mě je na to pozdě. Mě už dostali. Tak strašně rád bych byl někde jinde. Kdekoliv.

Vracel jsem se přes most zase zpátky na Malostranské náměstí a snažil se nedívat na Čertovku. Nemám ji rád, je plná divných věcí. Pomalu jsem se coural nahoru Nerudovou ulicí. Hrad mě sledoval. Pěkně ošklivý, nepřátelský sídlo. Kdysi jsem ho měl rád. Tehdy jsem už začínal trochu tušit, co se děje kolem. Můj život byl jako pískovcová socha, ze které už odpaly první zrnka písku. Ale já to nevnímal, protože kolem a kolem jsem měl pořád ještě zatraceně hezký kontury.

Kdysi jsem se byl podívat vevnitř. Vylézt si na věž Sv. Víta. Kouknout se na okno, u kterého začala třicetiletá válka. Podívat se na klenoty. A taky do Zlaté uličky. Pokaždé, když si vzpomenu na Zlatou uličku, naskočí mi husí kůže. Tam zmizela Alejandrina. U domu U Poslední lucerny, jestli vám to něco neříká. A jestli ne, tak buďte rádi. Nemůžete na jedno místo vměstnat všechny pražský alchymisty a myslet si, že ho to vůbec nezmění. Prý tam někde bydlel Kafka. Nedivím se tomu, jak psal. Musel být tím příšerným místem prosáklý až do morku kosti. Jednou jsem to řekl Anně. Odpověděla, že jsem kretén.

Alejandrina zmizela až později, v říjnu 2001. Ale Hrad jsem navštívil mnohem dřív – někdy na jaře 2000 i s oběma holkama. Ctil jsem se jako král. Po pravici jsem měl divokou, vášnivou Alejandrinu a po levici andělskou, hrdou Annu. Možná proto mě to napadlo – vyzkoušet si korunovační korunu. Samozřejmě jsem to neudělal, protože byla schovaná za sklem. Dívali jsme se na ni a mě napadlo, jak by mi asi seděla.

"Asi by ti seděla," prohlásila tehdy Anna, "ale zaplatil bys za tu parádu dost draze."

"No jasně, musel bych rozbít sklo, určitě by to vyhodnotili jako krádež…" vypočítával jsem.

"Třeba bychom zdrhli," zasmála se Alejandrina. Měla v angličtině stejný přízvuk jako Anna. Je to divný, ale španělský a český přízvuk jsou si dost podobný.

"Tak to je to poslední," řekla Anna ponuře, "policajtům bys zdrhl, ale jí ne." Ukázala prstem na korunu. "Zabila by tě."

"Máte ji napuštěnou jedem?" zeptala se Alejandrina.

"Máme ji napuštěnou kletbou," Anna se zatvářila hrozně důležitě. "Takže pokud nejsi zrovna právoplatný následník trůnu, tak tě sejme."

"A funguje to?"

"Líp než český soudy."

"Fakt," řekl jsem dost pochybovačně.

"Poslední, kdo měl tu drzost to zkoušet, byl říšský protektor Heydrich. Nasadil ji na hlavu svému nejstaršímu synovi Klausovi. Do dvou let byli oba mrtví."

Půl roku na to, jsem potkal toho holiče v Karlově ulici. A do roka a půl byla Alejandrina pryč. Není mrtvá. Myslím si, že ještě pořád není. Jenom se nešťastně nachomýtla na blbý místo. U domu U Poslední lucerny je totiž brána do jiného světa. Prastará. Vytvořili ji kdysi dávno Asijští bratři a vede do sféry neviditelného města…

Ten den s ní byl na Hradě Friedrich. Byl překrásný, teplý víkend. Nešel jsem s nima, protože jsem byl se svou jazykovkou v Českém Krumlově. Pamatuju si to jako dnes. Friedrich mi volal na mobil někdy kolem čtvrté odpoledne, jestli nevím, kam mohla Alejandrina odejít. Chvěl se mu hlas. Naposledy ji viděl ve Zlaté uličce. Prošel půl Hradu, byl se podívat i u ní doma. Alejandrina se už neobjevila.

Stoupal jsem Nerudovkou. Mokrá dlažba mi podjížděla pod nohama. Zastavil jsem se u rumunské ambasády, abych popadl dech. Nerudovka je v dešti kluzká a leskne se, jako by bylo její dláždění pokryté tenkou, skleněnou vrstvou.

Než jsem v červnu 1999 potkal Annu, tak jsem chvíli chodil s Rumunkou – Mihaelou. Byl to zvláštní vztah. Nikdy třeba nechtěla jít ke mně domů. Scházeli jsme se buď venku, nebo u ní. Pracovala na ambasádě a vyprávěla mi, že v jednom ze salónů mají obrovský lustr z českého křišťálu. Kus tak překrásný, že ho chtěl Ceausescu u sebe v paláci a přikázal, aby mu ho z Prahy dovezli. Rumuni ho sundali ze stropu a zabalili do krabic. Den před odjezdem vtrhla na ambasádu tajná policie a poručila jim ten lustr zase rozbalit a zavěsit. A tak zůstal v Praze. Mihaela byla ráda. Prý kdyby byl v Rumunsku, tak už je teď někde v trapu.

Stejně jako Mihaela, která na jedné recepci potkala Nicka Terryho z Kanady. Měl už podepsaný odvolání z Prahy a do tří týdnů měl lovit medvědy na kanadském ministerstvu někde v Ontariu. Mihaela mi nic neřekla a den před jeho odjezdem se sbalila a odjela s ním. A Terry-ble story. Tentokrát tajná police nějak selhala. Teď už jí to nemám za zlý. Jsem rád, že je pryč. Možná jsem měl polknout hrdost, zatnout zuby a odjet s nima. Terry by chodil do práce, Mihaela se starala o domácnost a já bych hrál Amíka z intelektuální rodiny, který dává hodiny kreativního psaní a anglické literatury. A žilo by se nám ve třech celkem fajn.

Minul jsem dům U Dvou slunců a pokračoval nahoru po Úvoze. Spěchal jsem, protože jsem se tam necítil ve své kůži. Nalevo ode mě se rozkládala Velká strahovská zahrada. Díval jsem se, jestli za ní na Petříně neuvidím v kopcích ohně. Ale bylo na ně opravdu ještě brzo. Stejně jako na toho chlápka s obrovským, oranžovým psem, kterého jsem potkal hned první den po svém příjezdu. S ohnivým psem, jestli to chcete říct na rovinu.

Tohle jsou ty věci, které Anně povědět nemůžu, protože si myslí, že mi přeskočilo. Zkoušel jsem to, ale nechápe mě. Já se v tomhle městě dusím. Není horší místo, kde bych mohl být. Když jsem sem přijel, bylo všechno tak skvělý! Ale nějak se to zadrhlo, jako kolo, co se přestává pomalu točit. Už roky stojím na stejném místě. Už roky nedýchám. Chtěl bych odejít, ale nemůžu. Tohle město si mě drží. Stejně jako drželo Matthewa. Jenomže on si neuvědomoval, co se děje. Já to vím. Tohle město je prosáklý divnýma věcma od hlavy k patě. Anna se tu narodila. Vyrostla v tom. Nevidí to. Stejně jako spousta jiných, protože přiznat si v dnešní době vědy a pokroku, že jsou věci mezi nebem a zemí, to chce fakt kuráž.

I moje tělo se tomuhle městu vzpouzí. Občas se mi na ulici stává, že se nemůžu nadechnout. Jako by mi něco sevřelo krk. Noc za nocí ležívám na posteli a spánek nepřichází. Jsem šedý, unavený a rozteklý, jako stará, zaprášená svíčka.

Stokrát si říkám, že vypadnu ven. Prostě jednoho dne koupím letenky. Nikomu nic neřeknu, ani Anně. A odletím pryč. Klidně tu nechám půlku svých věcí. Jo, přesně tak to udělám, řeknu si ráno a jsem úplně rozhodnutý. Ale plyne večer za večerem a já ty letenky stejně nemám koupený. Nevím proč. Prostě to neudělám. Místo toho hledím z okna na druidský, obřadní ohně na Petříně. Chodím krmit jednoho bezďáka, vlastně upíra, do Stromovky. Nebo sleduju toho chlápka s ohnivým psem.

Prý tu někde na Pohořelci zakopal poklad. To byl ještě chlap z masa a kostí. Schoval ho, aby ho nenašla jeho žena. Údajně ho zabila, aby se dostala k penězům, a za to teď s ním musí v podobě psa putovat Pohořelcem a v tlamě nese jeho hlavu. Zatímco on se snaží pocestným nenápadně naznačit, kde poklad ukryl. Ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo. Možná to taky byl pěkný hajzl a ona s ním měla peklo. Nebo byl prostě jenom obyčejný chlap. Oscar Wilde jednou řekl, že muži nedokážou ocenit své vlastní ženy, to přenechávají jiným. A měl sakra pravdu.

Stál jsem před svým domem. Zítra už to nebude sedm let, co žiju v tomhle městě. Vzal jsem za kliku a vešel na chodbu, stejně jako v pátek 13. srpna 1999 – jedinej pátek třináctýho v celým tom mizerným roce.

Tehdy jsem dorazil domů dost pozdě. Otevřel jsem dveře a do nosu mě udeřil známý odér nemytého nádobí, pivních lahví a zpoceného, obtloustlého Matthewova těla. V bytě bylo ticho. Z Matthewova pokoje se jen občas ozvalo podivné klapnutí. Ucítil jsem průvan. Matthew si u sebe otevřel okno a vítr se teď proháněl skrz jeho otevřený dveře celým bytem až do kuchyně, kde rozehnal mouchy, co si hověly na nevyneseným odpadkovým koši. Domníval jsem se, že Matthew spí, protože neměl puštěnou telku ani videohry. Kupodivu však nechrápal. Jindy jeho spánek rezonoval celým bytem, jako spánek každého člověka, který váží 120 kilo. Napustil jsem si v koupelně vodu a napil se. Od Matthewa se občas ozvalo klapnutí. Poslouchal jsem ten zvuk, který se opakoval pokaždé, když trochu víc zafoukal vítr. Dal jsem si sprchu a vlezl k sobě do postele. "Klap" a za chvíli znovu "Klap". Přemýšlel jsem, co to může být. Po půl hodině marných snah o usnutí jsem prohrál svůj boj se zvědavostí a šel se podívat. Na háku po lustru, který už tam dávno nebyl, visel Matthew. Průvan s ním občas jemně zakýval ze strany na stranu. Šklebil se na mě a vyplazený modrý jazyk mu visel ze rtů. Jeho nohy následovaly křivku těla určovanou větrem a čas od času narazily podrážkami bot o skříň. "Klap" a po chvíli zase "klap".

Necelý rok po Matthewově smrti mi Friedrich ukazoval fotky z prvního Silvestra, který strávil v Čechách. Rok 1992. Friedricha tehdy přijela navštívit jeho mladší ségra. To byl taky ten důvod, proč vytáhl sedm let starý fotky z krabice. Jeho ségra byla fakt kočka a Friedrich mi na nich chtěl demonstrovat, že Němky nejsou škaredý. Silvestra trávili s pár expatama na horách. Bodlo mě u srdce, protože jsem na jedné z fotek poznal Mihaelu. Seděla na klíně nějakýmu dost hezkýmu, hnědovlasýmu klukovi. Věděl jsem, že nemá cenu žárlit. Fotka byla pořízená dlouho předtím, než byla Mikhaela moje, a viděl jsem ji dlouho poté, co už moje nebyla. Ale to majetnické zvíře někde uvnitř mně si to odmítalo připustit. Díval jsem se na svého soka a cítil, jak se vztekám. Krásný chlap se štíhlou atletickou postavou se na mě provokativně zubil a držel Mihaelu velkou prackou kolem pasu.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se Friedricha. 

„Matthew.“

„Kterej Matthew?“

Friedrich se na mě podíval. „Ten Matthew, se kterým jsi bydlel.“

„Cože? To si děláš srandu. Tohle je ten Matthew, co vážil 120 kilo, nemyl se a celý odpoledne hleděl na telku s pivem v ruce?"

„Jo.“

„Co se s ním proboha stalo?“

Čekal jsem nějakou srdceryvnou story. Kdybych ji měl tehdy napsat, byla by určitě o tom, jako ho Mihaela opustila a on kvůli tomu ztratil smysl života.

„Nevíme, nikdo z nás. Vyvíjelo se to postupně. Nejdřív začal být unavený, bez energie, často naštvaný. Pak si začal stěžovat na všechno kolem sebe. Ze všeho nejvíc na Prahu. Bylo to s ním k nevydržení. Byl přesvědčený, že kdyby byl kdekoliv jinde, tak se jeho život ubírá k lepšímu. Začal ztrácet zájem o to, co se děje kolem něj. Pak o sebe přestal pečovat. Mihaela se mu snažila pomoct, ale bylo toho na ni moc. Myslela si, že když ho opustí, tak se Matthew vzpamatuje, ale nezabralo to. Dost dlouho kvůli tomu pak měla výčitky svědomí. Že mu možná nepomohla dost.“

„To by mě zajímalo, jestli měla výčitky svědomí, i když opustila mě.“

Friedrich nic neříkal.

„K těm Kanaďanům ji to očividně docela táhlo,“ podotkl jsem zahořkleji, než jsem měl v úmyslu. „Nejdřív Matthew, pak Terry... No jo, lásce neporučíš.“

Friedrich se poškrábal na nose. „Hele, nevím, jestli ti to mám říct,“ zaváhal. „Ale v tomhle Mihaele dost křivdíš.“

„Křivdím?“

„Jo, Terry z ní byl paf, ale ona do něj nijak zvlášť zamilovaná nebyla. Prostě potřebovala vypadnout, tak toho využila.“

„Jak vypadnout? Vždyť tu měla mě?“

„No právě, hele neřeš to. Nemyslela to zle.“

„Počkej, co bych měl vědět a nevím?“

„Nechej to plavat. Tohle tě jenom naštve.“

„Tak sem s tím.“

Friedrich si povzdechl a ještě jednou se nervózně poškrábal. 

„Mihaela říkala, že se začínáš měnit. Přesně tak, jako se začal měnit Matthew. A dostala strach, že za to může ona.“

Musím přiznat, že měla Mihaela dost dobrý čich. V té době moji změnu postřehl málokdo. Já třeba vůbec. A neuvědomoval jsem si ji ještě dlouho poté, co mi Friedrich vysvětlil, proč mě Mihaela opustila. Teď však vím, jak moc dopředu viděla. Jsem jako Matthew – nešťastný, zoufalý, vzteklý a naprosto neschopný opustit tohle město. Ale copak můžu, když mě tu drží oni. Praha je plná magie. Stačí otevřít oči a uvidíte ji na každém rohu. Z nějakého důvodu si mě vybrali. Drží mě tady a už mě nepustí ven. 

Proč zrovna já? Proč zrovna Matthew? V tomhle městě se přece žije a umírá po staletí. Tak proč jsme to zrovna my dva, koho Praha sevřela do spárů a vysává z nich život. Babička Ester tu žila osmnáct let; šťastná. Anna tady strávila celý život…

Anna. Když Matthew zemřel, dost to se mnou zamávalo. Nějakou dobu jsem nerad zůstával večer v bytě, a když jsem zrovna nenašel nikoho, s kým vyrazit ven, toulal jsem se sám Prahou. Potkal jsem ji čtrnáct dnů po jeho smrti u Husových sadů na Erbenově. Zaujala mě na první pohled. V bílých šatech a s dlouhými blond vlasy vypadala jako anděl. A to ona ve skutečnosti taky je. Můj soukromý anděl. Jenomže žít s andělem, je někdy pěkné peklo. Zvláště pokud je to anděl tak přísného ražení jako Anna.

Vešel jsem k sobě do bytu. Venku pořád pršelo. Kdybych tak mohl jít ven a nechat ze sebe všechno smýt. Ale mně už nepomůže ani voda, ani oheň – jenom provaz. Napsal jsem Anně dopis na rozloučenou a vložil jí ho do schránky na Erbenově. Až ho najde, budu už mrtvý. Moc často ji nevybírá. Naštěstí.

Sundal jsem ze sebe promáčené boty a koženou bundu a vešel jsem do bývalého Matthewova pokoje, ze kterého jsem po jeho smrti udělal obývák. K sobě do pokoje jsem nechtěl. Vešel bych dovnitř, zapnul počítat, lehl si na postel a všechno by zase bylo v háji… odloženo na neurčito. Na stolku už jsem měl nachystaný dvě nadepsaný obálky s penězi. První byla pro toho chudáka, který mě najde, a druhá pro ještě většího nešťastníka, který mě bude odřezávat. Za něj i za sebe jsem doufal, že to bude umět a neskončí na něm obsah mýho mrtvýho žaludku.

Překontroloval jsem obálky a zhasl v místnosti. Myslel jsem na Matthewa, který to taky zvládl po tmě. Vylezl jsem na stoličku a zatahal za krátký provaz visící z háku po dávno sundaném lustru. Zítra už to nebude sedm let, co žiju v tomhle městě.

Uchopil jsem smyčku a chtělo se mi smát. Napadlo mě, že po mý smrti nebude nikdo, kdo by chodil krmit chudáka upíra do Stromovky. Myslet v hodině svý smrti na nemrtvýho je poněkud absurdní. I když v poslední době jsem si na něj vytvořil téměř až návyk. Anně jsem o tom nic neřekl. Všechno začalo na podzim 2001, těsně po Alejandřině zmizení, kdy jsem začal ve velkém pozorovat, co se kolem mě děje a porovnávat to s knihou Pražských legend. S Annou jsme se kvůli tomu tehdy dost hádali. Někdy po Vánocích mi pak tu knížku vztekle spálila v krbu.

Tehdy, v listopadu 2001, jsem se vracel v noci přes Stromovku domů s kusem srnčí nohy v batohu. Mohl za to Friedrich. Byl dost vyklepaný z toho, jak se Alejandrina ztratila. A proto jsme se my, expati, dohodli, že ho nebudem nechávat samotnýho, dokud se z toho nedostane. Ten večer jsem se o něj měl starat já. Šli jsme spolu k nějakýmu jeho známýmu do Tróje. Vůbec se mi nechtělo, ale musel jsem. Stejně jako se mi vůbec nechtělo žít v tomhle městě, ale nic jinýho mi nezbývalo. Z Friedrichova známého se nakonec vyklubal lovec a každému z nás vnutil pořádný kus masa. Vůbec jsem nevěděl, co s tím budu dělat, ale neměl jsem sílu se s ním hádat, tak jsem poděkoval a strčil kus srnčí kýty do batohu. Nejdřív jsme pili pivo, pak začaly padat panáky… Fridrich se hrozně sťal, což se mu od Alejandřina zmizení stávalo dost často. Známý ho uložil k sobě do postele. Mně nabídl přespání taky, ale chtěl jsem domů. Nejkratší cesta vedla přes Stromovku. Nebral jsem to moc po cestičkách, ale přímo, abych byl co nejrychleji pryč. A navíc jsem měl dost upito. Dorazil jsem do půli parku k rybníku a snažil se ho obejít. Nohy se mi bořily do bahna a boty jsem měl jako prase. Vůbec jsem si nevšiml, že mi maso promáčelo látku v batohu a na zemi za mnou zůstávají kapičky srnčí krve.

To ho asi muselo vyprovokovat. Bloudil jsem tam po břehu a hledal místo, kde není tolik bahna, abych mohl přejít na druhou stranu. Odhrnul jsem větve a v tu chvíli jsem ucítil, jak po mně něco zezadu hmátlo. Snažil jsem se tomu vytrhnout, ale rvalo mě to obrovskou silou k zemi. Nohy mi podklouzávaly v mazlavém bahně. Vykřikl jsem, ale bylo to marné. Celá Stromovka byla prázdná a nahoru k domům můj hlas nedosáhl. Útočník za mnou byl děsivě tichý a rychlý. Srazil mě na zem a táhl mě za batoh do vody. Dostal jsem strach, že se mě chystá utopit. V poslední chvíli jsem se mu vytrhl a téměř instinktivně našel břeh. Vyběhl jsem nahoru na cestičku a podíval se dolů pod sebe. V tu chvíli vyšel měsíc a ozářil celou děsivou scénu. Ve vodě stál nahý chlap s dlouhými urousanými vlasy. Jeho oblečení jsem zahlédl pedantsky složené na břehu kousek od místa, kde po mně chňapl. Na tu dálku jsem rozeznal něco, co vypadalo jako starý vojenský kabátec. Chlap si mě už nevšímal. V rukou svíral můj batoh a zubama rval kusy syrového masa a hltavě je polykal.

Musím se přiznat, že když jsem se ráno probudil u sebe v posteli, měl jsem pochyby, jestli to všechno nebyl opilecký sen. Ale můj batoh byl v trapu, já sám jsem byl od bahna, a co mě vyděsilo nejvíc, vzadu na krku jsem mě pálila kůže. Podíval jsem se tam pomocí zrcátka a našel zřetelné škrábance po lidských nehtech.

V první chvíli jsem si myslel, že jsem narazil na nějakýho hodně vyhladovělýho bezďáka, ale pak jsem si prolistoval svoji knížku legend a našel jsem ho. Pobočník generála Windischgrätze, podivín rodově údajně spřízněný s hrabětem Drákulou, který se ještě za života rád koupal při měsíčním svitu v rybnících ve Stromovce. Někdo ho umlátil holí a pohodil jeho tělo do bahna, kde teď živoří. Bylo mi ho líto. Musím přiznat, že jsem se v něm trochu viděl. Stejně jako já byl daleko od domova a nemohl se dostat z toho zatracenýho místa. Čas od času jsem se chodil v noci podívat do Stromovky, jestli tam je, a když jsem ho objevil, hodil jsem mu z bezpečné vzdálenosti kus masa. Sympatizoval jsem s ním, ale dával si na něj bacha. No co, někdo chodí do parku krmit holuby, já tam chodil krmit upíra.

Věnoval jsem tomu nebožákovi poslední myšlenku a pomalu roztáhl smyčku a přiblížil jí k hlavě. V tu chvíli mě oslepilo prudké světlo.

„Mohl bys mi laskavě říct, co to tady děláš?"

Anna stála ve dveřích u vypínače, který rozsvěcel zářivky na stropě. Na sobě měla jenom tričko a kalhotky. Musela se rozhodnout, že u mě neplánovaně přespí, a vzbudily ji zvuky z vedlejší místnosti. Balancoval jsem na stoličce a v ruce jsem dál svíral smyčku. Neodpověděl jsem. Napadla mě tak absurdní výmluva, že jsem se musel zasmát.

„Měním žárovku,“ prohlásil jsem suše a schoval smyčku za záda.

Anna na mě vytřeštila oči. Lustr na tom háku nevisel už přinejmenším sedm let.

„Tohle není vůbec vtipný, padej dolů z té stoličky.“

„To jsem měl taky v plánu,“ zakřenil jsem se. Uchopil jsem smyčku do ruky a zadíval se na ni jako Hamlet na lebku. Stolička mi byla improvizovaným jevištěm. „Příčinou každé sebevraždy bývá nešťastná láska – někdy k ženě, a vždy k životu. Fjodor Michajlovič Dostojevskij.“

Anna pode mnou vztekle skopla stoličku, takže jsem dopadl na zem na všechny čtyři. „Přesťaň do prdele s těmi svými věčnými citáty,“ zařvala, „Thomasi, ty vůbec nevíš, co se s tebou děje.“

„Milá Anno, ty vůbec nevíš, co se děje v tomhle městě.“ Opatrně jsem vstával a třel si bolavé koleno.

„Aha,“ Anna na mě ukázala prstem, „jenom mi pověz o všech těch nadpřirozených bytostech, které tě tady drží, abys nemohl uniknout.“ Kroužila kolem mě jako dravá šelma. „Přestal jsi o tom mluvit. Ale jestli si myslíš, že jsem ti to sežrala, tak to jsi na omylu. Nepotkal jsi dneska Golema?,“ ušklíbla se jízlivě.

„Golema nikdy,“ přiznal jsem. „Hele, to mně nikdy nedošlo, že jsem nepotkal Golema.“ Zamyslel jsem se. „Možná je to proto, že jsem Žid, sice nepraktikující, ale přece. Tak po mně prostě nejde.“

Anna vydechla. Po tvářích jí začaly téct slzy. „Thomasi, ty jsi hlavně strašný pitomec a potřebuješ pomoc sbalit věci. Protože zítra jedeš pryč.“

„Pryč?“

Anna se posadila na pohovku a já jsem si sedl vedle ní. Stočila si mě tak, abych měl hlavu v jejím klíně. Hladila mě po vlasech. „Byla jsem se poradit s odborníkem. Pražský syndrom – Prague Delusional Reality Syndrom. Je to to samé, čím asi trpěl Matthew. Postihuje to hlavně expaty. Pocit, že jsi ve špatnou dobu na špatném místě, že je tvůj život zablokovaný. Ztráta zájmu o všechno. Fyzické potíže jako nespavost, únava, někdy závratě, halucinace, zvracení… mám pokračovat?“

Kývl jsem.

„To všechno je spojené s neschopností odejít a s pocitem, že tě tady něco drží,“ políbila mě na čelo, „u tebe se k tomu navíc díky tvé fantazii přidaly mystické a legendární vize.“

„Takže jsem se podle tebe zbláznil?“

„Tak trochu,“ přiznala Anna. „Nějaký bezďák si udělá oheň na Petříně a ty v tom vidíš druidské obřady. Potkáš feťáka v Karlově ulici a máš ho za šíleného holiče. Víš ty vůbec, že oholit v češtině znamená taky připravit o peníze? A ten chlap, co tady bydlí, má maďarského ohaře, ne ohnivého psa. Je to fena a jmenuje se Agáta. Včera jsem si ji hladila a fakt nepálí.“

„A co Alejandrina?“ oponoval jsem.

„Moc dobře víš, jaká byla,“ Anna mi prohrábla vlasy a přitom za ně trochu silnější zatahala. Hlavou mi projela bolest i rozkoš a došlo mi, že na ni pořád žárlí. „Z Buenos Aires přece zmizela zrovna tak. Ze dne na den, bez varování. Možná měla nějaký důvod, proč to udělat znovu.“

„Dejme tomu,“ vzpomněl jsem si na upíra, ale tušil jsem, že co by mi Anna řekla. Pravděpodobně něco o tom, že chodím do parku krmit tuláka. „Co se mnou hodláš dělat?“

„Doktor říkal, že nejlepší léčba je zmizet pryč. Musíš domů. Už jsem ti koupila letenky.“

„Miluju tě, Anno Degenová.“

Pohladila mě po vlasech.

„A ty máš sbaleno,“ zeptal jsem se po chvíli.

„Nemám, poletíš sám.“

Chtěl jsme něco říct, ale položila mi prst přes rty. Dole na dlažbě pod otevřeným oknem jsem slyšel lidské kroky. Zřetelně jsem rozeznal zvuk velkých psích drápů, které škrábaly o dlažbu z kočičích hlav. Nepřestávalo pršet.        

O sedm let později:

Prahu jsem opustil před sedmi lety. A s ní i Annu. Když mě líbala na letišti, tekly jí slzy. Věřil jsem, že za nějakou dobu přijedu zpátky, nebo ona přiletí za mnou, ale Anna tehdy tušila své. Doma ze mě začalo všechno padat, jako bych se vynořil z bažiny, a Prahu jsem nechal definitivně za sebou. Nakonec měla s Pražským syndromem pravdu. Po pár měsících v Texasu mi bylo moje pražské extempore k smíchu.

Anně jsem se ozval až za dva roky. Poslal jsem jí dopis na její smíchovskou adresu. Psal jsem v něm o sobě, o tom, co dělám, a taky jsem jí děkoval, za to, co pro mě udělala. Na internetu jsem si našel nějaké informace o Pražském syndromu a najednou mi připadlo neuvěřitelný, že to nikoho nenapadlo dřív. Zval jsem ji, ať se za mnou přiletí podívat. Dopis se mi bohužel časem vrátil zpátky s poznámkou „adresát neznámý“. Žádná Anna Degenová na dané adrese už nebydlela

Sedm měsíců na to jsem potkal Alejandrinu. Vyprávěla mi, jak utekla z Prahy, protože ji tam dohnala její minulost. V šestnácti se zapletla v Buenos Aires s nějakým gangem a musela zmizet ze země. Chvíli se potloukala po Evropě, než konečně našla útočiště v Praze, kde se cítila bezpečně. Do doby, než při návštěvě Pražského hradu potkala ve Zlaté uličce jednoho ze „starých známých“ z Argentiny. Zpanikařila a utekla pryč. Doma si sebrala jenom pár nejnutnějších věcí a přespala u Anny, která jí pomohla zmizet. Alejandrina nechápala, proč mi o tom Anna nikdy neřekla. Ale já jsem Anninu skrytou žárlivost znal moc dobře.

Jak šel čas, začaly se moje vzpomínky na Prahu postupně vyjasňovat, jako když ve vodě sedá kal. Teď po letech je pro mě znovu tím překrásným, tajuplným městem na Vltavě, se kterým mě pojí tolik krásných vzpomínek. S mou ženou Alejandrinou jsme se rozhodli, že necháme děti na čtrnáct dní u mých rodičů, a po letech si zajedeme do Prahy na dovolenou. Brouzdal jsem po netu a hledal stará, známá místa, i zajímavosti, které mi při mém pražském pobytu unikly. Náhodou jsem narazil na článek o starém Malostranském hřbitově. Vzpomněl jsem si na Annu, která bydlela v ulici vedle něj. Už sedm let o ní nemám žádné zprávy. Jenom jeden vrácený dopis.

Jen tak halabala jsem pročítal informace o náhrobcích od Ignátze Michaela Platzera a Emanuela Maxe, když jsem došel k odstavci o pověstech spojených s místem. A tam to bylo. Nevěřícně jsem se díval na fotku náhrobku legendární „svaté holčičky“ a cítil jsem, jak se mi zrychlil tep. Pod fotkou stálo: „Anna Degenová … †1851“.   

   

Poznámka autora: Všechny pověsti, na které povídka odkazuje, skutečně existují, stejně jako termín „Pražský syndrom“ (Prague syndrome), který se používá k popisu pocitu, že se život člověka neubírá dobrým směrem, protože žije ve špatné době na špatném místě. Tento pocit může přerůst v psychickou poruchu.