Schrödingerova kočička

Dost bylo recenzí! Tentokrát něco z vlastní tvorby... Živá nebo mrtvá? Hlavně zatraceně děsivá... Schrödingerova kočička.. 

I. 
„Kočičko moje,“ zašeptal Tomáš a políbil Markétu na rty. Chutnaly slaně a Tomášovy došlo, že za to asi můžou jeho vlastní slzy, které stékaly na bledý obličej jeho krásné ženy. Přitiskl si ji k sobě a mechanicky ji hladil po vlasech. Klouzaly mu mezi prsty, voňavé a heboučké jako samet. Jeden neposedný pramínek se jí přilepil na tvář. Táhl se od čela, přes nos a rty až po bradu, pod jejíž hranou mizel jako padající řeka. Tomáš vnořil nos mezi Markétiny kadeře a zavřel oči. Pohupoval s ní na klíně tam a zpátky, jakoby byla malým dítětem, které ne a ne usnout.

Začal si tiše prozpěvovat. Seděl ve sklepě na starém, červeném kanapi, potaženém igelitem, a Markétu, sevřenou pevně v náručí, dál houpal na svém klíně. Přiblížil se znovu k jejím otevřeným, rudým rtům. Zvedl jí hlavu a políbil ji laškovně na bradu. Jazykem se vloupal do štěrbiny mezi zuby. Jednou rukou jí podpíral temeno a druhou přejížděl po obnaženém krku. Něžně ji kousl do rtu a vytvořil v ústech podtlak. Jazykem zkoumal její patro a dásně a nasával nasládlou vůni. Na chvíli se od ní odtrhl, aby ji vášnivě objal a políbil na zavřená víčka. Díval se na ni a usmíval se. Přiložil svoji horkou tvář k jejímu bledému líčku. Byla jenom jeho, maličká a poslušná kočička. Otřel se jí nosem o nos a zasmál se. Potom se vrátil zpátky ke rtům. Zavřel oči a vychutnával si její jazyk, pasivní a poddajný. A v tu chvíli si uvědomil celou tu hrůzu. Prudce vyskočil a shodil ji ze svého klína na kanape.

      Cítil, jak se mu navaluje a jak mu zvratky stoupají jícnem nahoru. Instinktivně polkl. Hnusilo se mu na ni sahat. Jako v mrákotách přešel tápavě ke dveřím ven ze sklepa. Na ruce mu zůstala viset pavučina, kterou si otřel o košili. Ještě naposledy se otočil. Napadlo ho, že igelit, kterým je pohovka potažená, přijde vhod. Zabalí ji do něj, až najde nějaké vhodné místo, kde může vykopat jámu.

Nahoře v kuchyni se nahnul nade dřez a pořádně se vyzvracel. Do sklenice si nalil whisky a propláchl si ústa. Vysvlíkl se a naházel do pračky všechno, co měl na sobě. Pak si umyl ruce stejně pečlivě, jako to dělával před operací. Na kuchyňské lince se povalovaly dva kuřecí řízky, které Markéta odpoledne vytáhla, aby povolily, než z nich udělá večeři. Tomáš teď neměl na jídlo pomyšlení. Štítivě vzal talířek, na kterém leželo maso, a hodil ho do koše v kuchyni. Pytel s odpadky zavázal. Vynese ho později. Ještě jednou si pořádně lokl whisky, aby mohl přemýšlet. Nejdůležitější teď bylo, co udělá s tím kusem masa dole ve sklepě, který byl ještě před chvílí jeho žena. 

II.

Tomáš seděl před zrcadlem. Venku už se dávno setmělo. Před dvěma hodinami zabil svoji ženu. Stalo se to všechno až tak děsivě lehce a přirozeně. Vyplynulo to jedno z druhého jako matematická rovnice.

„Seš blbec,“ zařval na svůj odraz, „všechno sis zesral.“ Lokl si z láhve a polkl. To, co mu zbylo v ústech, vyprskl na skleněnou tabuli před sebou. Prstem čáral ve směsi alkoholu a slin. S klopýtáním vylezl nahoru do koupelny a pustil na sebe studenou vodu.

Probralo ho to natolik, aby dokázal uvažovat, co bude dál: o tom, co se stalo, se nesmí nikdo dozvědět. V noci naložím Markétku do auta a zakopu ji někde v lese. Tomáš znal pár dobrých míst, kam kromě houbařů nezabloudila po celý rok živá duše. Přemýšlel, jestli nemá jednu noc vykopat jámu a druhou do ní zahrabat mrtvolu, ale zavrhl to. Neměl tolik času. Musí to udělat ještě dnes v noci. Její mobil hodí po cestě do potoka. Zítra se na něj pokusí několikrát zavolat a večer, až se vrátí z práce, obvolá příbuzné a nahlásí ji jako pohřešovanou s tím, že ještě spala, když ráno odcházel z domu. Pokud nenajdou tělo, nemají šanci na nic přijít. Tomáše napadlo, že s jejím tělem bude muset zakopat i pár bot a oblečení.

Vylezl ze sprchy a utřel se ručníkem. Plánoval krok za krokem. Dům opustí o půl třetí ráno. Do pěti by měl být doma, posnídat a osprchovat se. Po šesté vyrazí jako obvykle do nemocnice. Děsil se toho, jak chladně dokáže uvažovat a zároveň byl na sebe pyšný. Každý dobrý lékař je chladnokrevný, pomyslel si. Hlavně žádné zbytečné sentimenty. Začal si skládat ke dveřím věci, které bude potřebovat – rýč, lopatu, igelitový pytel, čelovku, oblečení, ve kterém byla jeho žena včera v práci, a jedny její boty. Otevřel botník a kochal se. Markétiny boty stály v řadě jako němá armáda čekající na rozkaz. Tomáš pohladil její sametové taneční lodičky. „Vždycky ti tak slušely, kočičko moje.“ Pak se natáhl a vylovil kožené venkovní boty. „Ale šla jsi do práce, ne na ples, víme.“

Budík si nastavil na dvě hodiny dvacet minut. Zalezl do postele a zachumlal se pod deku. Usínal s myšlenkou, že spánek je vlastně taková malá smrt: je mi teď vlastně tak trochu jako jí. Jenomže ona už nemá žádné starosti, co se svým tělem.

III.

To jsme se to krásně vyspinkali. Otevřela oči a usmála se. V zádech ji příjemně mrazilo. Tak dlouho už si nebyla zaplavat v tyrkysovém jezeře, že téměř zapomněla na ten příjemný a uvolňující pocit, když se z něj vynoří. A všechny starosti spláchne voda, pomyslela si a vzápětí na to svraštila obočí. V černočerné tmě rozeznávala stěží obrysy, přesto si byla jistá, že není ani ve své posteli, ani v nemocnici. V nose ucítila vlhký pach hniloby. Posadila se a ohmatala igelit, který byl položený pod jejím tělem. Schoulila se do klubíčka a snažila se přijít na to, co se s ní stalo. Chvíli po vynoření z jezera jí vždycky trvalo, než přestala být dezorientovaná. Krok za krokem skládala vzpomínky a mračila se čím dál tím víc. Vzpomněla si na všechno.

Markéta měla zvláštní dar, kterým jako dítě s oblibou naháněla hrůzu dospělým, když se jí odmítali podvolit. Dokázala se vlastní vůlí dostat do bezvědomí tak hlubokého, že ani lékaři nezbývalo nic jiného, než ji označit za mrtvou. Trik spočíval ve zvláštním dechovém cvičení, které zklidnilo tělo a nechalo mysl toulat se v dálkách. Markéta v tom stavu neviděla a nevnímala bolest. Po probuzení si ale dokázala rozvzpomenout, co se s jejím tělem dělo a co nad ním kdo říkal. Jak by měla v uších zapnutou nahrávací pásku, která zaznamenaný zvuk a pohyb pečlivě uložila do mozku. Markétě se v bezvědomí líbilo víc, než když byla při smyslech. Každé její ponoření ale vyvolalo rozruch, následovaný návštěvou nemocnice a sérií vyšetření. Injekce, hadičky, elektrody a nemocniční režim ji velmi brzo přiměly k tomu, aby svůj dar dál nerozvíjela. V pozdějším věku se k tomu navíc připojil stud spojený s vědomím odlišnosti.

Markéta nevěděla, jak a kde se tuhle zvláštní dovednost naučila. Uměla ji od nepaměti. V bezvědomí se jí zdály různé sny. Nejčastěji ale měla pocit, že plave v hlubokém jezeře s hebkou, tyrkysovou vodou. Lidé a obrazy proplouvaly kolem ní, mohla se jich dotknout nebo se k nim přiblížit, pokud o to stála. Plavala vždy sotva pár metrů pod hladinou, kam ještě dosáhly sluneční paprsky. Dolů do tmy se bála. Žily tam stvůry. Markéta si na to teď bezděčně vzpomněla a pomyslela si, jestli by se tam neměla příště vydat. Možná je na čase, aby pohlédla na to, čeho se od dětství tak bojí. Dostala ale strach. Co když tam číhá smrt? Napadlo ji, že to možná není její jezero, jak si vždycky myslela. Co když je to řeka Styx, v jejíž vodách se naučila plavat a přežívá jenom díky tomu, že se neponoří hlouběji do tmy, do sladce otupující náruče smrti. Dno je svým způsobem přece taky břeh… Co když jsme metaforu dostat se na druhý břeh pochopili špatně?

Markéta si vzpomněla, co se s jejím těle dělo v bezvědomí. Nevybavovala si jízdu autem, ani zvuk motoru. Znamená to tedy, že je stále v domě. Postavila se a začala tápat ve tmě. Prsty nahmatala zeď, šla podél ní až ke dveřím. a vzala za kliku. Před ní se rozprostírala chodba, osvětlená pouze měsíčním svitem. Markéta prošla do kuchyně. Lopaty ani velkého pytle na odpadky, nachystaného u vchodových dveří, si nevšimla.

Na kuchyňském stole se válela převrácená láhev od whiskey a v místnosti to divně páchlo. Smrad šel z dřezu a Markétu napadlo, že snad ani nechce vědět, co to je. Vybavovala si, jak ji Tomáš nesl dolů a jak ji držel v náručí a líbal. Bylo by jí ho líto. Nebýt toho, co včera provedl. Přemýšlela, jestli mu nemá odpustit. Postupně se začala dostávat z tápání do plného vědomí. Posadila se na kuchyňskou židli, aby si na chvíli odpočinula. A najednou jí došlo, že Tomáš vlastně nezavolal záchranku. Ano, podle toho, co si vybavila, se ji notnou chvíli pokoušet oživit sám. Pak ji ale vzal do náruče a odnesl do sklepa. "Nechal by mě chcípnout," zašeptala Markéta sama pro sebe a oklepala se hrůzou. V patře nad ní se ozvalo pípání budíku. Bylo skoro půl třetí ráno. 

IV.

Tomáš znechuceně zaklapl budík. Očima mžoural do tmy a nechtělo se mu vstávat. Nešlo jenom o to, že půl třetí ráno není čas na vstávání. Takhle po ránu je lepší zemřít než lézt z postele. Dnes ho ale mnohem víc tížil úkol, který ležel před ním. Vzpomněl si na svoji babičku, která říkávala: "S chutí do toho, půl je hotovo." Napadlo ho, jestli s tímhle mottem vstávala i to ráno, co nechávala pohřbít dědu. "Kočičko moje, co jsem to udělal," zašeptal Tomáš. Na chvíli zavřel oči. Cítil se příšerně, v ústech měl kyselou pachuť a žaludek se pohupoval jako na vodě. Chtělo se mu spát. Pud sebezáchovy v něm ale nakonec zvítězil. Co se stalo, stalo se. Teď musí dát pozor, aby ho to nestálo zbytek života. Pracně se probral z poloviční dřímoty a vylezl z postele.

Dolů do chodby sešel potmě. Světla by si mohli všimnout sousedi. Ještě, že bydlíme na konci města, napadlo ho, z vjezdu vyjedu bez motoru a po pár kilometrech zabočím někam do lesa. Najdu jí nějaké pěkné místo.

 Dole pod schody ho do nosu udeřil smrad. "To proboha začala hnít tak rychle?" Po chvíli mu došlo, že to jde z kuchyně. Budou to buď vyhozené řízky nebo zvratky ve dřezu. Zašel dovnitř a po hmatu hledal okno. Zdálo se mu, že v kuchyni je ještě větší tma než v chodbě. Otevřel ho, aby vpustil dovnitř čerstvý vzduch a slabé světlo, které se rodilo z měsíčního svitu a pouličních lamp. Trochu to pomohlo. Přešel ke dřezu a začal ho vyplachovat. Pohledem zabloudil ke stolu a rozklepaly se mu ruce.

Na židli v koutě, kam světlo téměř nedopadalo, seděla Markéta a sledovala ho. Otočil oči zpátky k tekoucímu proudu vody. To nemůže být pravda. To nemůže být pravda. Něco se ti zdá. Znovu opatrně otočil hlavu. Stále tam byla. Tomáš se snažil rozvzpomenout na všechny ty záhrobní historky, které jako dítě slýchával, ale nemohl přijít na to, co má udělat, když vidí ducha. Tohle není fér, napadlo ho. Po světě chodí tolik vrahů. Tolik! A žádného z nich nestraší jeho oběti. Navíc jsem za to nemohl. Stalo se to omylem. Tohle prostě není fér. Znovu se podíval na Markétu a chvěl se. Alespoň se nehýbe, to je dobře. Jestli tu bude jenom tak sedět, nic se neděje. Nemůže mi přece ublížit. To je hloupost. Copak jsem někdy na pohotovosti přijímal někoho, s kým by si to byly vyříkat nadpřirozené síly? Nikdy! Nikdy! Nebo o tom nevím. To je pravda. S tímto by se nikdo nechlubil. Už proto, že by to byla ta nejlepší vstupenka do blázince. Mám na ni promluvit? Ne, radši ne. Budu ji úplně ignorovat. Jakoby nebyla. Vždyť vlastně už ani není. Tomáš uzavřel své myšlenky s tím, že jakkoliv to bude těžké, zajde teď do sklepa, vezme její tělo a prostě ji odveze. Zavřel vodu, osušil si ruce a otočil se k duchovi zády. Byl sice k smrti vyděšený, na druhou stranu se ale neubránil dobrému pocitu, že i v tak závažné, iracionální - ba dokonce paranormální - situaci nepropadá panice a dokáže rozumně uvažovat.

Markéta už toho začínala mít právě tak akorát. Nechápala, co dělá její manžel ve tři hodiny ráno v kuchyni, ale moc dobře si všimla, že ji vědomě ignoruje. Čekala, že bude v šoku. To ano. Ale nebylo by to první zázračné vyléčení na světě. Doufala, že bude štěstím bez sebe. Ale on dělal, jakoby pro něj byla vzduch. Všiml si jí, ale naprosto se neobtěžoval na ni promluvit. Zmetek! Měl ji obejmout a odprosit! Konečně přestal leštit dřez a teď se jen tak otočil a měl se k odchodu. "Tomáši," zasyčela na něj.

Tomášovi vyhrkly do očí slzy a kolena se mu podlomila. Ukaž jí silnou ruku, napadlo ho. Buď silnej, hlavně buď silnej. Tak na tebe nemůžou. Chtěl se otočit a podívat se jí do očí. Ale bál se. Chvilku sbíral síly, aby promluvil a neklepal se mu hlas. "Nechej mě na pokoji," odpověděl tak sebevědomě, jak to jenom dokázal. Čekal, co bude dál. Nic, ticho. Dobré, je to dobré, vzdala to, říkal si pro sebe.

Markéta nevěřila svým uším. Krev se jí nahrnula do obličeje. "Ty jeden zmetku," zařvala na něj a bouchla pěstí do stolu.

Tomáš se otočil a přikrčil ze strachu, že na něj ve zšeřelé kuchyni něco letí. Podíval se kradmo na Markétu, která stála u stolu. Obličej měla celý rudý a oči jí ve tmě svítily zlostí. Má oči jak ohnivý pes. Vidíš, vidíš, říkal si v duchu. Nemůže ti ublížit, může tě jenom vystrašit. Nevzdávej to. Neboj se jí.

"Nechej mě na pokoji," zařval na ni, "za to všechno si můžeš sama. Kdyby ses nechovala jak kráva, tak se ti to nestalo. Nechtěl jsem tě zabít. Nemáš mě co strašit." Duch se teď na něj díval, jako by nepobíral, co mu Tomáš říká. Jenomže Markéta právě v tu chvíli začala chápat, co se tady děje. S možností, že by ji Tomáš považoval za zjevení ze záhrobí nepočítala. Tomáš si její mlčení vyložil tak, že nad ní má převahu, a nehodlal se jí vzdát. "Dobře ti tak," zařval na ni ještě jednou, "nemůžeš mi nic udělat. Vím to. Nemáš na mě." Přiblížil se k Markétě a zašermoval jí prstem před nosem. Duch stále mlčel a sledoval ho. Tomáše to trochu rozjařilo. Kdo by to by řekl, že si dokáže tak dobře poradit s nadpřirozenými silami. "Táhni a už se nevracej," přidal.

"Tak a dost!" Markéta byla vzteky bez sebe. Navíc se bála. Ještě si dobře pamatovala Tomášův včerejší výstup, kterým to všechno začalo - a vlastně taky skončilo - a jeho hrozící prst se jí vůbec nelíbil. Do ruky chytla první věc, kterou našla a majzla jí Tomáše po hlavě. Mísil se v ní vztek a strach. Tomáš se sesul na zem jako pytel brambor. Sklonila se k němu a zjistila, že stále dýchá. Litinovou pánvičku opatrně odložila do dřezu. Vzpomněla si při tom na rčení svého otce: "Nikdy se nehádej s ženskou v kuchyni." Ať už je živá, nebo mrtvá, dodala v duchu pro sebe.

V.

Markéta procházela domem a přemýšlela co dál. Rozednívalo se. Tomáš byl stále v bezvědomí, ale dýchal a už nekrvácel. Prohlídla ho, ale odmítla s ním dělat cokoliv jiného. Něco málo snědla, aby nabrala energii. Neměla tušení, jak tohle všechno dopadne. Sedla si v ložnici na posel a oddychovala. Tady to začalo.

Ležela tehdy na posteli se zavřenými víčky, protože jí to dalo alespoň trochu pocit, že tady vlastně není, a Tomáš mluvil. Škoda, že nejdou zavřít taky uši, pomyslela si. Milovala ho. Ale někdy ji prostě děsně štval. Když to na něj přišlo, byl schopný hodiny a hodiny mluvit o ničem, poučovat ji a stěžovat si. Věděla, že kecá nesmysly, ale neměla sílu se s ním hádat. Každý konflikt dokázal dokonale zacyklit a udělat z něj únavný maraton. Měla s ním pocit, že se pohybuje v kruhu.  Tentokrát se celý spor točil kolem Tomášovy práce. Trávil tam víc času, než se Markétě líbilo. Ona si stěžovala, že ho skoro nevidí. On se hájil, že živí rodinu. Drž už prosimtě hubu, říkala si v duchu. Tomášův hlas byl čím dál tím silnější a afektovanější. K ničemu to nevedlo. Pokusila se ho zastavit a uklidnit, ale marně. Už ji ani nepustil ke slovu. Začínala toho mít plné zuby. Řekla mu, že už na to nemá, že si má jít stěžovat někam jinam, že mu nic nedluží, že se chová jako mizerné ukňourané děcko.

Markéta si povzdychla a otevřela noční stolek. Na jeho rohu našla zaschlou krev. Svoji krev. Ze stolku vytáhla knihu, kterou měla právě rozečtenou, ale položila ji bokem. Pod ní ležel její deník. Nechtěla, aby ho našel, a plánovala, že ho někde schová. Prsty nahmatala ještě něco. Věděla, co to je a teď váhala, jestli to má vytáhnout. Nebuď srab, řekla si. Vylovila starou obálku a otevřela ji. Dopis začínal slovy "Kočičko moje." Otřela si z koutku oka slzu. Jak se to mohlo takhle zvrtnout? Jak je to možné, když jsme se tehdy tak milovali? Složila dopis zpátky.

A co teď? Markéta nevěděla. Svůj deník schovala do knihovny mezi ostatní knihy. Má odejít do práce, jako by se nic nestalo? Na chodbě si všimla zalepeného zrcadla. Podívala se na svůj vlastní odraz a konečky prstů se dotkla modré, opuchlé tváře. "Hajzle," zasyčela sama pro sebe. Do práce dnes nepůjdu. Takhle teda rozhodně ne. Nejdřív zítra, pokud ta tvář splaskne a pokud půjde skrýt pod make-upem. Byly čtyři hodiny ráno a Markéta poslala kolegyni SMSku, že jí není dobře. Prošla kolem kuchyně.

Pořád nevěděla, co dál. Tomáš ležel na zemi v louži zaschlé krve. Přišla k němu a zvedla jeho hlavu špičkou nohy: "A my dva jsme skončili." Nechala ji spadnout zase zpátky do hnědého, páchnoucího fleku na zemi. Uvažovala, že si půjde lehnout do ložnice. Mám z něho mít strach? Ne, je to pitomec, ne násilník, pomyslela si. Natočila si sklenici vody a podívala se na Tomáše. Najednou jí ho bylo líto. Pokusila se ho zvednout a odtáhnout do obýváku na pohovku, ale byl na ni příliš těžký. Pohladila ho po zakrvácené hlavě. "Seš blbec," zašeptala mu do ucha. Sklonila se k němu a políbila ho na tvář. Něco tiše zakňoural, ale neprobral se. Rozhodla se, že mu ustele v kuchyni. Když od něj vstávala, aby přinesla deku, přikrývku a polštář, ucítila slabý zápach. Otevřela okno a hledala zdroj. Dřez byl čistý, ale smrdělo to zpod něj. Otevřela přihrádku s odpadkovým košem a do nosu ji udeřil nezaměnitelný puch kazícího se masa. Chytla plastový pytel a rozhodla se ho vyhodit ven ještě dřív, než Tomášovi ustele. Z puchu se jí obracel žaludek. Co to tam doprčic může tak smrdět, uvažovala. Došla ke vchodovým dveřím a zakopla o lopatu. Proč tu nechává ten bordel? Vyšla ven z domu a vhodila smrdutý pytel do popelnice.

Poprvé ji to napadlo, když brala venku za kliku dveří. Teď stála naproti hromadě, kterou si u vchodu nachystal Tomáš, a marně se snažila přijít na to, k čemu jinému by měla sloužit než k tomu. Uvědomila si, že jí drkotají zuby. Jako v mátohách přešla do kuchyně. Tomáš stále ležel na zemi v bezvědomí. "Ty hajzle," zasyčela a uštědřila jeho ležícímu tělu tři kopance do boku. Najednou měla strach, šílený strach. Nejen, že ji uhodil, nejen, že nezavolal záchranku. Byl dokonce tak chladnokrevný, že si nachystal věci, aby ji mohl někde pohřbít. Markétě najednou došlo, proč vstal o půl třetí ráno. Musím zmizet, než se vzbudí. On je schopný mě dodělat a někde zahrabat. Vyběhla do ložnice a začala shrabovat věci do kabelky. "Pryč, rychle pryč," šeptala si. Natáhla na sebe rifle a košili. Klíče od auta - mám, peněženku - mám, mobil… Nemohla ho nikde najít. Musel mi vypadnout tam… Vydechla. S bušícím srdcem vběhla do sklepa. Měla pocit, že čas utíká zběsile rychle. Na prahu zavrávorala a na poslední chvíli se zachytla zdi, ve které bylo malé, zaprášené okno. Její ruka na něm zanechala zřetelný otisk. Šátrala špičkama prstů kolem pohovky, ale nemohla nic najít. Kdy jsem ho vlastně měla naposledy? uvažovala. Proboha! Vzpomněla si na SMSku kolegyni a vyběhla ven ze sklepa. Dveře se za ní s bouchnutím zavřely. Zůstal asi někde nahoře. Znovu v panice vyběhla schody. Otevřela dveře do ložnice. Na posteli stála její kabelka. Ale tady už jsem hledala, došlo jí. Měla pocit, že není schopná uvažovat. Bude v kuchyni.

Chytla kabelku a chystala se seběhnout dolů. Na vršku schodů se zastavila. Snažila se být potichu. Skoro ani nedýchala. Z kuchyně se něco ozvalo. Markéta doufala, že se jí to jenom zdá. Rozeznala šouravé kroky a zvuk tekoucí vody. Byl vzhůru.

VI.

Tomáše probudily ranní paprsky, které klouzaly do kuchyně. Rozespalýma, zmatenýma očima mžoural na nohy stolu a krvavou podlahu. Opatrně se posadil a snažil se rozvzpomenout, co se včera stalo. Hlavu měl jako střep a bylo mu na zvracení. Prsty si opatrně ohmatal bolavé místo. Noční  historka s duchem se v ranním světle zdála nepravděpodobná a směšná. Tomáš sbíral fakta a třídil si myšlenky. Nemohl najít žádný záchytný bod, který by mu vysvětlil, co je skutečnost a co iluze. Vyšel na chodbu a všiml si nachystané hromady u dveří. Vzdychl a pohladil Markétiny boty. Takže si opravdu mrtvá, kočičko. Noční zážitek si jako lékař dovedl zdůvodnit velmi snadno: prožitý stres, výčitky a pocit viny ovlivnily jeho podvědomí natolik, že když se mu stala nehoda v kuchyni (uklouzl?), vytvořila si jeho mysl falešný příběh o duchovi jeho ženy. Znamená to, že máš srdce, uzavřel Tomášův rozum kalkulaci a považoval tím celou záležitost za vyřešenou. Teď je třeba jenom v rychlosti odvést tělo a někde ho zahrabat. A taky vmyslet výmluvu, proč dorazím do práce pozdě. Tomáš si vzpomněl, že mu auto hlásí už čtrnáct dní závadu na klimatizaci a pousmál se. Plán byl jasný - odvézt mrtvolu, v rychlosti ji zahrabat, odvést auto do servisu, nechat ho opravit, umýt a vyčistit a odjet do práce taxíkem. Do nemocnice by měl dorazit s malým zpožděním, které omluví pomalou obsluhou v autoservisu. Odpoledne několikrát zavolá své ženě na mobil, který zahodí cestou do potoka. A večer po ní nechá vyhlásit pátrání s tím, že jeho žena odcházela do práce krátce před ním.

Tomáš cítil, že opět přebírá vládu nad situací a uklidňovalo ho to. Zašel zpátky do kuchyně, aby se napil vody. Opatrně obešel krvavou skvrnu. Budu tu muset uklidit, napadlo ho. Ale to zvládnu, až se vrátím z práce. Vytáhl sklenici ze skříňky a přešel ke dřezu. Při pohledu na litinovou pánvičku mu sklo vyklouzlo z ruky a roztříštilo se o podlahu, kterou ve chvíli zalily desítky drobných, ostrých střepů. Nepamatoval si, že by ji kdy bral do ruky. Přesto se záhadně přemístila z háčku u okna do prázdného dřezu. Nepanikař, poručil si. Určitě najdeš nějaké vysvětlení. Pustil vodu, udělal z dlaní korýtko a pořádně se napil. Snažil se být klidný, přesto se nemohl zbavit pocitu, že něco není dobře.

Opláchl si obličej. "Nejdřív ji musíš dostat z domu, zbytek se dořeší potom," Tomáš se přistihl, jak mluví sám se sebou. U dveří do sklepa si povzdechl a pak vzal energicky za kliku. Bál se, co s ním udělá pohled do její tváře. Teď stál u otevřených dveří, zíral do šera a jeho mozek pomalu zpracovával informaci, že tahle obava byla zbytečná. Markétina tvář tam nebyla. Chybělo i její tělo. Tomáš se přesunul k pohovce pokryté igelitem a pohladil ji, jako by čekal, že se tělo jeho ženy zneviditelnilo a pod dotekem ruky se zase zhmotní. Cítil jak mu tluče srdce. Někde vzadu v jeho mozku něco křičelo:"UTEČ". Tomáš se tomu ale ještě stále vzpíral. Zoufale volal na pomoc svůj rozum. Byl jsi včera opilý, někam jsi ji odnesl. Nebo si ji dokonce už odvezl, jenom si to nepamatuješ. Potom si ale vybavil, že všechny věci na zahrabání jsou stále u dveří. Začal se klepat, drkotaly mu zuby a nebyl tomu schopen vůlí zabránit. Pomalu se otočil. Pohled mu padl na zaprášené okýnko od sklepa, na kterém se teď jasně rýsoval otisk Markétiny ruky. Třeba ožila, napadlo ho. Došlo mu ale, že je to hloupost.

Vzpomněl si na včerejšek. Hádali se. Markéta po něm chtěla, aby byl častěji doma. Snažil se jí vysvětlit, že je v práci kvůli ní. Štěkali po sobě. "Dělám to doprdele jenom kvůli tobě," zařval, "abys mohla bydlet v tomhle baráku, abys měla na šaty, na šperky, na…"

"Na to ti seru," zaječela na něj.

V tu chvíli se neudržel a střelil ji facku. Markéta to nečekala a narazila hlavou na hranu nočního stolku. Až tehdy si uvědomil, co vlastně udělal, bylo mu to líto, přesto byl na ni pořád naštvaný. Markéta se nezvedala. Nejdřív si myslel, že je v šoku, nebo že jenom trucuje, chytl ji a zatřásl s ní. Markétino tělo vláčně následovala pohyb jeho rukou jako hadrová panenka. Markéta v tu chvíli už byla pryč. Cítila se zoufalá, ponížená a nešťastná. Chtěla utéct a udělala to tím jediným způsobem, který uměla. Nepoužila ho už léta. Prostě utlumila dech a s ním i tep svého srdce a za chvíli už proplouvala jezerem. Tomáš o tom ale nic nevěděl. 

Pokoušel se ji přivést k životu skoro půl hodiny. Markéta neměla hmatný tep ani znatelný dech. Nereagovala na masáž srdce ani na dýchání z úst do úst. Tomáš ji nejdřív zkusil oživit. Poté seběhl do kuchyně a začal se energicky prohrabávat ve své lékařské brašně, až našel malou baterku. Vyběhl zpátky nahoru a klekl si vedle Markéty. Prsty jí rozevřel víčka a posvítil jí do očí. Měl, co dělat, aby se nerozbrečel. Zornice nereagovala. Ta holka má mydriázu zornic, idiote. Ta holka je mrtvá, mrtvá jako krysa. Tomáš se nad ní tehdy skláněl a pomalu začal propadat panice. Seběhl zpátky do kuchyně pro stetoskop.

Když se vrátil do pokoje, provedl ještě jednou ohledání těla. Výsledek byl zoufalý - nehmatný tep, mydriáza, chybějící dech, bledá kůže. Jenom k posmrtnému ztuhnutí zatím nedošlo. Tomáš jezdil stetoskopem po její hrudi. Na chvíli zatajil dech. Zdálo se mu, že zaslechl tlukot srdce. Posunul ho trochu napravo a zvuk zmizel. Kroužil studeným kouskem kovu pod prsem, ale už se nic neozvalo. Nedělal si žádné iluze. I kdyby byla ještě trochu živá, tak už je stejně prakticky mrtvá, pomyslel si, taková moje malá Schrödingerova kočička. Sehnul se k ní a pohladil ji po vlasech: "Kočičko moje." Chytl ji za nohy a vytáhl ji ven z pokoje. Stál v patře u zábradlí a díval se dolů do chodby. Rozhodl se, že ji odnese v náručí, protože nechtěl, aby hlavou bouchala o schody. "Dám tě do chladna, tam ti bude nejlíp," políbil ji na krvavé rty a oklepal se. Pocit lásky a smutku v něm bojoval s hrůzou a hnusem, jaké v lidech vyvolává mrtvé tělo.

VII.

Tomáš stál ve sklepě a díval se na otisk ruky na skle. Markétino tělo bylo pryč. Nevěděl, jak je to možné. Jistý si byl pouze tím, že když ho tam večer ukládal, jednalo se bohužel již pouze o kus masa zcela oproštěný od duše.

Chtěl pryč. Zmizet jednou provždy z toho prokletého baráku, zmizet jednou provždy z tohoto prokletého světa. "Kočičko moje, kočičko moje," šeptal pořád dokola jako ve snu. Do kufru auta naházel všechny věci, co si nachystal. Až na Markétino oblečení a boty, s kterýma mrštil vztekle o zem. Otevřel znovu botník a vytáhl z něj pár jejích tanečních střevíčků. Mazlivě je pohladil. Teď ještě šaty. Nechtěl zůstávat v domě dlouho, záleželo mu ale na tom, aby si to nejkrásnější z ní vzal sebou. Bude krásná. Jenom pro něj. Alespoň teď. Alespoň naposledy.

Vyběhl po schodech nahoru do ložnice, otevřel skříň s jejím oblečením a zanořil do ní nos. Prsty přejížděl přes šaty. Cítil, že je vzrušený. Skříň voněla po jejím těle, jakoby jí tam byl kousek schovaný. Nemohl se toho nabažit. Měl pocit, že by stačilo natáhnout ruku a někde vzadu ve skříni bude Markéta - živá, teplá, provoněná, žádostivá. Vsunul ruku do skříně, ale nahmatal jenom dřevěnou stěnu. Nakonec vybral její dlouhé, černé plesové šaty a skříň zase zabouchl. "Sbohem, kočičko," zašeptal.

     

Pod postelí v ložnici se necelý metr od jeho lýtek krčila Markéta a snažila se nedýchat. Nejdřív sledovala Tomáše škvírou ve dveřích. Dívala se, jak naložil lopatu a pytle do auta a pak se vydal nahoru do ložnice. Pro Markétu to bylo jasným znamením, že Tomášovi všechno došlo. A teď se ji snaží najít, zabít a pohřbít. Schovala se pod postel. Třeba začne prohledávat celé horní patro a mně se podaří mezitím utéct, říkala si. Tomáš otevřel skříň, čenichal v ní jako pes, prohmatal ji rukou, jakoby si byl jistý, že ji tam najde. Markéta se kousla do rtu. Teď se otočí a podívá pod postel. Byla si tím jistá. Sledovala jeho nohy a přišlo jí to jako ironie. Nohy byly to jediné, co z Tomáše viděla, když se poprvé potkali. Jako studentka tehdy pracovala na půl úvazku v pojišťovně. Od matky dostala ke dvaadvacátým narozeninám kulaté zlaté náušnice. Nebyla na ně zvyklá a proto měla neustále nutkání dotýkat se jich. To odpoledne, kdy se s Tomášem potkali, bylo horko a dusno. Nechodilo moc klientů a čas se neskutečně táhl. Markéta vyplňovala formulář, který jí zbyl po předchozím klientovi - starší paní, které se proti předpisům firmy marně snažila vymluvit její nápad s poměrně nevýhodným pojištěním nemovitosti. Markéta přepisovala data do počítače a přitom nevědomě otáčela náušnicí. Kolíček na jejím konci, který ji držel přitisknutou u ucha, se každou chvíli posunul dál od živé tkáně ušního lalůčku. Za chvíli byl na samém konci a potom stačil už jen jeden prudší pohyb hlavy a kulatá náušnice sklouzla z Markétina ucha a zakutálela se pod stůl. Dívala se po ní, ale nemohla ji najít. Rozhlédla se po hale, ve které byly rozestavěné kancelářské boxy. Všichni klienti byly zabráni do rozhovorů s ostatními agenty. Hodiny ukazovaly za 10 minut dvě. Markéta si rychle spočítala, že má deset minut čas, aby našla náušnici. Sklouzla ze židle pod stůl a na všech čtyřech ohmatávala zem v šeru pod stolní deskou. Její prsty zkoumaly koberec s krátkým vlasem, ale nedařilo se jim nahmatat nic tvrdého. Markéta pokračovala systematicky od odpadkového koše k počítači a potom se obrátila směrem ke své židli.

A v tu chvíli si toho všimla. Těsně před ní trčely dvě lidské nohy. Nevěděla, jak dlouho tam byly, ani komu patří. Zahnala reflex podívat se na toho člověka. Nejdřív se vysoukala zpod stolu, pak si upravila sukni a vlasy, natočila židli tak, aby si na ni mohla pohodlně sednout, a až poté obrátila svůj ohled na toho, kdo stál u jejího stolu. A byl to právě tento klid a schopnost ovládat se, co tehdy okouzlilo Tomáše mnohem víc než její nepopiratelná krása a co ho přimělo, aby se do té pojišťovny vrátil znovu a potom ještě jednou, aby se o ni snažil, dobýval ji, aby ji nechal, ať se do něj zamiluje a aby si ji potom nakonec vzal. Mimochodem, tu náušnici Markéta už nikdy nenašla.

"Sbohem kočičko," zašeptal Tomáš a Markéta sevřela ruce v pěst. Čekala, kdy se jeho hlava objeví v úrovni jejích očí. K jejímu překvapení se ale otočil a odešel. Zřetelně slyšela, jak sestupuje po schodech. Ještě chvíli něco hledal dole v chodbě a nakonec se za ním zavřely dveře.

Markéta opatrně vylezla zpod postele. Nahlídla do otevřené skříně. Stačil jí jediný pohled, aby věděla, co v ní chybí. Vyšla z pokoje a opatrně scházela dolů po schodech. Pak ale dostala strach. Co když tam někde je a číhá na ni. Kuchyni i pokoje už si ranní světlo podmanilo, spodek chodby pod schody ale zůstával stále temný. Vrátila se k vypínači, ale napadlo ji, že možná čeká, až rozsvítí. Poslouchala. Dům byl tichý. Snažila se vzpomenout, jestli slyšela odjíždět auto.

Chvíli seděla na schodech a naslouchala praskání v domě a tikání hodin dole v kuchyni. Poté se začala rozpouštět i tma dole pod schody a Markéta viděla, že v ní nikdo nečíhá. Prošla celý dům. V chodbě si všimla otevřené skříňky s Tomášovým lékařským harampádím. Bezmyšlenkovitě ji zavřela. Co teď? Nevěděla. V kuchyni narazila na krvavou stopu. Vzala proto kýbl s vodou a utřela ji. Postupně uklidila celý dům. Vyleštila zalepené zrcadlo, vysála, z pračky vytáhla Tomášovo mokré oblečení, utřela dokonce i to zaprášené okýnko ve sklepě, na kterém nechala prsty čmouhu. Své špinavé prádlo naházela do pračky. Do práce nemusela, protože už předtím poslala kolegyni SMSku, že nedorazí.  Otok na jejím oku už splaskl a modřinu si zatřela make-upem tak, že nešla poznat. Psychicky na tom ale nebyla nejlíp. Věděla, že by se dnes nezvládla posadit za desku stolu a usmívat na kolegy a podřízené.

Když byl celý dům uklizený, převlékla se do čistého oblečení a dala vařit vodu na kávu. Otevřela dvířka lednice, aby si z ní vyndala mléko. Tomáš vedle něj vždy přechovával několik dávek inzulinu, ten byl ale teď pryč. Markétu to překvapilo. Položila krabici od mléka na linku a šla se podívat do Tomášovy skříňky s lékařským harampádím, kterou ráno zavírala. Inzulinové pero a krabička s jehlami byla pryč. V kuchyni cvakla konvice. Markéta si zašla zalít kávu a přemýšlela. Věděla, na co by Tomáš použil inzulin, ale bylo pro ni těžké to připustit. Řekl jí to už kdysi dávno, když spolu leželi na posteli. Měla opřenou hlavu o jeho paži. Četli si spolu v posteli Sofiinu volbu a z Tomáše najednou vypadlo, jak je hrozně hloupé trávit se jedem nebo prášky. "Kdybych do toho někdy musel jít, použiju inzulin," řekl tehdy. Počítala, kolik dávek zmizelo, a vyšlo jí, že dost na to, aby se s tím zvládl třikrát zabít.

Markéta se při tom zjištění pousmála. Takže konečně sama, řekla si. Vyhrála jsem, vyhrála. Představa, že se Tomáš odjel zabít za to, co se předchozí noc stalo, ji příjemně uspokojila. Zasloužil si to, hajzl. Otevřela dveře od mrazáku a vytáhla si vanilkovou zmrzlinu. Nabírala ji na lžičku přímo z kelímku. Usmívala se. Všechno se to nakonec vyřešilo samo. Najednou jí zacukal koutek rtů. Nabrala si další lžičku zmrzliny. Všechno mi zůstalo. Dům, auto, zahrada, peníze, všechno. Mám to všechno a bez něj. Koutek se znovu zachvěl. Bez něj. Markéta se překvapivě dotkla své tváře, po které stékala slza a za ní další. Zachvěla se jí ramena. Bez něj. Markéta rázně zabodla lžíci do zmrzliny. Nechtěla vzpomínat na nic krásného, přesto jí myšlenky na Tomáše proudily myslí jako řeka. Vzpomínala na vše, co spolu prožili. Ano, občas ji štval, občas to s ním nebylo snadné, ale měla se snad tak špatně? Ne, neměla. Teď ale na ni vztáhl ruku. Markéta si povzdechla. Pitomec. Slzy se jí řinuly z očí. Kdyby tak mohla vrátit včerejšek. Udělala by všechno jinak. Zastavila by proud jeho stížností už na začátku. Nenechala by ho, aby se tak rozjel, aby se tak rozčílil… nenechala by sebe, aby se dostala do takové stavu znechucení, ve kterém byla. Udělala by to všechno jinak. Chvěla a slzy jí stékaly do kelímku se zmrzlinou.

Domovní zvonek prořízl ticho jak prásknutí bičem. Markéta sebou trhla. V rychlosti si otřela oči a pomalým krokem se vydala ke dveřím.

VIII.

Praporčík Schröder byl zaskočený, že mu někdo přišel otevřít. Zvonil jenom pro formu, protože předpokládal, že nikdo není doma. A teď to vypadalo, že mu přišla otevřít sama mrtvola. Před ním stála krásná mladá žena v domácích šatech a nejistě se na něj dívala.

"Paní Vyskočilová?" zkusil to.

"Ano," šeptla.

"Máte za manžela doktora Tomáše Vyskočila?"

"Ano." Její hlas zněl ustrašeně.

"Jste v pořádku?" zeptal se praporčík. "Nestalo se Vám něco? Poslední dobou," dodal a uvědomil si, jak divně to muselo znít.

"Ne," špitla. Markéta cítila, jak jí bije srdce. Ten muž jí přišel říct, že je Tomáš mrtvý. Stála ve dveřích a čekala, až to přijde.

"Můžu dovnitř," zeptal se praporčík.

Markéta ustoupila a nechala ho projít. Za dveřmi ji poprosil o doklad totožnosti, který mu ochotně poskytla. Dlouho porovnával fotografii s její skutečnou podobou. Nevěděla proč. Měla za to, že si je na ní podobná.

"Jaký je Váš vztah s manželem?" zeptal se jí náhle praporčík.

"Dobrý," odpověděla, "normální. Občas se pohádáme, ale máme se rádi. Hodně pracuje, je to lékař. Stalo se něco?"

Praporčík se na ni po očku podíval. "Dnes ráno jsme zadrželi muže, který  se choval podezřele. Myslivec ho v lese náhodou zahlédl, jak kope jámu." Praporčík je odmlčel a polkl. "Podle velikosti a přistaveného auta usoudil, že jáma je na lidské tělo. Když jsme přijeli, ani se nepokusil utéct. V jámě ležely Vaše boty a oblečení. V autě jsme pak nalezli inzulin a zařízení k jeho aplikaci. Podle všeho se jednalo o Vašeho muže. Vypověděl nám, že Vás odjel pohřbít a následně se zabít, protože jeho život ztratil smysl."

Odmlčel se  a podíval se znovu na Markétu.

"Byl naprosto letargický do chvíle, kdy jsme se pokusili vyjmout z jámy Vaše oblečení. Odmítal nám ho vydat."

Markéta tekly slzy po tváři.

"Vypověděl nám, že Vás nešťastnou náhodou zabil, a odjel Vás pohřbít na nějaké pěkné místo. Nebyl ale schopný vysvětlit, kde je tělo."

"Je tady?" špitla Markéta.

"Zadrželi jsme ho, sedí v autě před domem."

Markéta na nic nečekala a vyběhla z domu na ulici. Rozhlídla se kolem. Asi dvacet metrů od vjezdu na jejich pozemek stálo policejní auto. Když k němu doběla, položila ruce na sklo a podívala se na Tomáše. Plakala. Tomáš na ni koukal jako na zjevení a najednou se usmál. "Markétko, kočičko," zakřičel. Praporčík doběhl k autu a chystal se Markétu chytit.

"Pusťte ho," zařvala na něj, "okamžitě ho pusťte."

Policisté v autě začali vystupovat ven.

"Kdo to je," zeptal se strážmistr Malina.

"To je jeho žena," odpověděl poručík.

"Ta mrtvá?"

"Pusťte ho", zařvala Markéta ještě jednou. "Nic neudělal, je jenom hrozně přepracovaný."

Strážmistr vytáhl spoutaného ven. "Je to Váš muž," zeptal se Markéty, ale ta mu neodpověděla a objala Tomáše plnou silou. "Zlatíčko, musíš si odpočinout, podívej se, jak si přepracovaný. Nemůžeš odcházet vprostřed noci z domu a vymýšlet si takové příšerné a nesmyslné historky. Takhle to dál nejde."

"Já vím kočičko, promiň," zašeptal něžně a přitiskl se k ní, protože mu pouta neumožnila ji obejmout.