Reportů o tom, jak se skvěle běželo, si můžete přečíst celou hromadu. Takže
jestli chcete nějakou pozitivní motivaci, běžte k čertu. Protože tenhle
report bude o úplně něčem jiném – o bolesti,
vzteku a frustraci v malebné krajině Jizerských hor. Když
jsem se na ten zatracený závod přihlašovala, měla jsem s nohama
jenom jeden problém: čas od času potřebovaly oholit. Někdy v dubnu si však
moje pravá noha řekla, že běhám trochu moc, přeháním to s botama
na podpatku a vůbec ji tak nějak sejřím a pořídila si Syndrom
iliotibiálního pruhu, taky přezdívaný IT-Band
Syndrome.
Na
rozdíl od většiny běžných IT-problémů nelze IT-Band Syndrome
řešit restartováním nebo
reinstalací, i když jsem v zoufalých chvílích o nějakém drastickém
reinstalačním řešení pomocí amputace nohy
pod kolenem a instalace fešné protézky kacířky koketovala.
Nebudu
tady dlouho rozebírat, co je to IT-Band syndrome. Zaprvé nejsem doktor, zadruhé
se mi to nechce psát a zatřetí by vás to stejně nebavilo. IT-Band je
ve zkratce takový mizerný vaz, který vede od stehna ke kolenu. Při špatné technice
běhu, nebo pokud máte
spadlou nožní klenbu, nedostatečně posílené hýžďové svaly atd. (doplň další asi milion možných
důvodů) se může stát, že se bude při běhu IT-vaz namáhat víc,
než by měl, a začne bolet – náhle a sviňsky. Výhoda je, že se
prakticky nedá urvat, nebo výrazně poškodit. Nejhorší, co
se může stát, je pořádný zánět. Nevýhodou je velmi
intenzívní bolest. Příznaky syndromu zhoršuje běh z kopce. (Ha,
ha, ha, jedu běhat do hor.)
Samozřejmě že jsem vaz nenechala
na pokoji a vrátila mu úder v podobě cvičení, rehabilitace a dalších
podobných srand. Přesto se jeho limity při běhu po rovině pohybovaly kolem osmnácti
kilometrů. Proto jsem na start
Jizerského ultratrailu dorazila v dost ponuré náladě a s tejpem na
noze. Snad to chvíli poběží, a pokud to nepoběží, tak to alespoň půjde. V ruce jsem
držela dvě běžecké hole, abych se při běhu dolů měla o co opírat. A
doufala jsem, že můj ortoped nepročítá na netu startovní
listiny dlouhých horských běhů, aby věděl, s kým má okamžitě rozvázat spolupráci.
Startovalo
se v Pekle, končilo se v Pekle a mezitím to bylo peklo taky. Prvních
pár kilometrů vedlo z kopce,
hleděla jsem z Pekla směrem dolů a říkala si, že si IT-vaz
pořádně užije hned na začátku. Až po první občerstvovačku na Mariánských
schodech (cca 13,5km od startu) to byla legrace. Po cestě nahoru na Bukovinu
jsem potkala nějakého dědu se stejně zatejpovaným kolenem,
jako bylo to moje. Říkal mi, že je po operaci, udělali mi to blbě a bude muset ještě na jednu. „Tak tu
jsou ještě větší magoři než já,“ řekla jsem si v duchu,
„mně se v koleni naštěstí ještě nešťárali.“
Už
při dobíhání na občerstvovačku o sobě dával vaz vědět. Mariánské schody se
mimochodem jmenují Mariánské proto, že se musíte nahoře pomodlit, abyste se při chůzi dolů nezabili. A od té chvíle
už to jenom šlo. Běžet jsem se pokoušela ještě dolů, ke druhé občerstvovačce u chaty Jizera (cca
24,5km). Ale IT-vaz mi dal po dvou krocích dost jasně najevo, co si o tom
myslí.
U
Jizery jsem doplnila vodu a energii a vyrazila směr další občerstvovačka, která byla za nějakých ubohých 10km. V tu
chvíli se mi tour „od jídla k jídlu“ ještě líbila. Začala jsem se předhánět s ostatními běžci. Oni mě předběhli na rovině/z kopce, já jsem část z nich předháněla zase do kopce.
Po asfaltce dolů na Směďavu jsem zvažovala,
jestli chvíli vaz neignorovat a neběžet. Ale rozum zvítězil. Nebyla jsem ještě ani v půlce závodu a vaz je potřeba šetřit. Stezku od Směďavy nahoru ke Knajpě jsem pálila jako
rychlostní chodec. IT-band Syndrome zcela převrací pohled na
terén – cokoliv z kopce je průšvih, cokoliv do kopce
je paráda a odpočinek.
U
Knajpy (35km) končila legrace. Další a poslední občerstvovačka bude až na padesátém
třetím kilometru. To
znamená skoro dvacet kilometrů bez vlídného
slova, energetické tyčinky a banánu v soli!
U Čihadla na mě padla trudomyslnost, že
tak krásnou krajinou nemůžu běžet. „Tak jí alespoň můžeš jít!“ řekla jsem si a přidala do kroku. To už
se koleno začalo pomalu ozývat i při chůzi. Naplno jsem si to užila
po cestě dolů kolem Sloupského
potoka. Poprvé za celý závod jsem brečela – bolestí a vzteky.
Zaprvé se vaz tvářil, že mi asi vyleze z nohy, a zadruhé mě předběhl naprosto každý, kdo
mohl. Slezla jsem dolů s představou, že už jsem úplně poslední závodník a za mnou
nikdo není (nebyla to pravda). Dole u cesty jsem vyděsila nějaké děti, které očividně nebyly zvyklé vídat
ubrečené dospělé, kteří se plouží jako v posledním
tažení. Vypadala jsem, jako by mi v půlce kopce dala lesní zvířátka pořádnou nakládačku za všechen ten
bordel, co jim lidi v lese nechávají. Naštěstí potom následoval
kopec nahoru na Hřebínek. Otřela jsem slzy, vaz se
zklidnil a už jsem zase šupajdila nahoru.
Z Hřebínku jsem nějak přežila cestu dolů na Bedřichovskou nádrž. Na pravé
noze mě bolí koleno, na levé cítím,
jak se mi začíná dělat puchýř. Z horka a pláče mě bolí hlava, dávám si
hořčík, snad to bude lepší.
Od nádrže k poslední občerstvovačce na Bedřichovském sedle to mělo být už jenom 3,5 km...
Ale byly to nějaký vytahaný kilometry.
Vlekla jsem se lesem. Došla jsem dvojici závodníku, která mi utekla u Sloupského
potoka. A pak ještě lesem, a pak ještě, už někde tam ta zatracená občerstvovačka musí být. Pár za mnou
se někoho´ptal, jak daleko
je to do sedla. Prý ještě tři kilometry. Ježišmarja,
jenom tři kilometry daleko už
to přece bylo tak před pěti kilometry! Jednu chvíli
jsem dokonce zvažovala, jestli nejdu úplně blbě.
Konečně Bedřichovské sedlo. První
na co se obsluhy občerstvovačky ptám je, jestli mají
kinezio tejp. Prý jo, ale musím si ho nalepit sama, protože to neumí. „V pohodě, to zvládám,“ odpovídám
a cítím se jako velký frajer. Lepím nový tejp do kříže přes starý v místě bolesti jako dodatečnou oporu. Kotvy tejpu
nechávám delší, než je potřeba. Stejně to na zpocené noze moc
nedrží. Doplním energii a chvíli si odpočinu. Do cíle už je to
jenom podělaných 13km. Slečna na občerstvovačce se dívá na mou
polomrtvou existenci a snaží se mě povzbudit: “Teď už to bude lepší, teď je tam dlouhá cesta z kopce.“
Zoufale se na ni podívám: “Tak to bude jenom horší.“
Posledních
třináct kilometrů je peklo. Kolenní vaz
bolí už i při chůzi do kopce. Kulhám
na obě nohy. Jedna je chromá,
na druhé je puchýř velikosti Texasu. Znovu mě bolí hlava. Přežít mi pomáhá dorakvený
stav ostatních závodníků, které potkávám. Vidím,
že v tom nejsem sama. Někteří posedávají po krajích
cesty. Říkám si super, sice mě všechno bolí, ale pořád můžu jít. Nějaká slečna se mě ptá, jestli nemám léky
proti průjmu, že ji zlobí žaludek.
Jiná závodnice skoro spadne kvůli křeči v noze. Nabízím
jí svůj tekutý hořčík, ale odmítá ho s tím,
že má ještě svůj. Po cestě k Semerinku potkávám
dalšího závodníka, který mě předběhl už někde u Jizerky. Drží se
plotu a není jasné, jestli brečí, zvrací nebo jenom
oddychuje. Mezitím si píšu SMSky s Garfem, který mě do závodu navezl. Už
je v cíli, ale ještě neví, že to schytá,
jen co tam dojdu. V SMSkách jsem zákeřně milá a v pohodě, aby nepojal podezření a nestačil se schovat. Za Semerinkem
mě v lese zpovídají
nějaké holčičky, co jsou tam s maminkou
na borůvkách. Ptají se, kam
jdu, říkám, že do cíle závodu
k Hájence Peklo. „Všichni říkají, že jsou k Hájence
Peklo, jenom jestli nejdou do opravdového pekla, holky“, ozve se maminka. Chci
jí odpovědět, že v pekle už
jsem, ale nakonec jenom beze slova odcházím. Můj psychický stav už je
pomalu horší než ten fyzický.
Scházím
dolů ke Karlovu, koleno už
mi zase dává co proto. Přemýšlím, kolik cest dolů mě ještě čeká. Trochu se uklidním
na stezce k vodní nádrži, protože ta vede do kopce. Jenomže od vodní nádrže
je to zase z kopce. Do cíle už to snad není víc než 5km. Těsně pod nádrží mě potkává běžec v protisměru, který jde nějakému závodníkovi
naproti. „Už je to jenom kousek,“ začne, „tady cestou dolů, potom po sjezdovce
nahoru, potom rovně, potom lesem... no, ono je to vlastně ještě dost daleko.“ Snažím
se nebrečet. Pod kopcem potkávám
malého kluka, který mě informuje o tom, kudy
pokračuje trasa. Čeká tam na tátu. Po cestě nahoru na sjezdovku mě chvíli doprovází a snaží
se se mnou závodit. Je mu pět a vyhrává na celé čáře. V půlce sjezdovky stojí barák.
Nějaká rodinka tam
griluje, když mě vidí, nabízí mi vodu. S díky odmítám, mám ještě svoji. Náhradní nohy
bohužel nevedou.
Projdu
lesem, přecházím přes cestu, čeká mě ještě poslední kilometr. Chvíli
to vede dolů kolem nějaké chalupy. Znovu brečím. Z domu vychází
nějaká paní a povídá: „Vy
už toho máte taky dost, že?“
Poslední
kilometry mě při životě drží jenom představa, co provedu
Garfovi, až k němu dorazím. Puchýř, kolenní vaz i hlava
bolí. Už mě to nebaví. Zaříkávám se, že je to
poslední závod, který běžím – už ani Šutr, už
ani Babice, už ani nic! V lese je slyšet hudba z cíle. Začnou hrát „Knocking on
the Heaven´s Door“ – znovu brečím. Slyším, že za mnou
někdo jde. Utírám slzy a
končím s brekem, aby
se mi líp dýchalo. Tak dorakvená, abych se nechala předejít, zase nejsem.
Zrychluju krok do cílové rovinky.
Spolu
s Garfem tam ještě čeká asi dalších deset
lidí a povzbuzují závodníky ze „šnečí ligy.“ Nějaká slečna, která očividně doběhla už přinejmenším před hodinou, křičí: „Poběž, poběž.“ Nemůžu běžet už asi padesát
kilometrů. Mám chuť na ni zařvat, ať si běží sama a to do prdele.
Naštěstí na to nemám
kapacitu.
Procházím
cílovou bránou. Garf vypadá tak nadšeně, že odsouvám plány na
jeho likvidaci na neurčito. Nějak zapomínám i na to, že
mě bolí hlava. Celkem mi
to trvalo 12 hodin 21 minut a nějaký drobný. Dostávám
finišerskou vestičku, která je tu pro všechny, kdo dokončili. Garf mi přináší ručník a běží objednat hamburger.
Umytá, najezená a s višňovým Bernardem v ruce
se cítím hned o něco líp. Garf přiznává, že moc nevěřil tomu, že to s tím
kolenním vazem dám.
Nacpu do sebe dvě nealka, jeden
hamburger a těstoviny z pasta
baru. A najednou se slyším, jak jistojistě potvrzuji svoji účast na podzimním Šumavském
šutru. Já si prostě nedám pokoj!