Jizerský ultratrail očima dorakvené běžkyně

Jizerský ultratrail očima dorakvené běžkyně

Reportů o tom, jak se skvěle běželo, si můžete přečíst celou hromadu. Takže jestli chcete nějakou pozitivní motivaci, běžte k čertu. Protože tenhle report bude o úplně něčem jiném – o bolesti, vzteku a frustraci v malebné krajině Jizerských hor. Když jsem se na ten zatracený závod přihlašovala, měla jsem s nohama jenom jeden problém: čas od času potřebovaly oholit. Někdy v dubnu si však moje pravá noha řekla, že běhám trochu moc, přeháním to s botama na podpatku a vůbec ji tak nějak sejřím a pořídila si Syndrom iliotibiálního pruhu, taky přezdívaný IT-Band Syndrome.

Na rozdíl od většiny běžných IT-problémů nelze IT-Band Syndrome řešit restartováním nebo reinstalací, i když jsem v zoufalých chvílích o nějakém drastickém reinstalačním řešení pomocí amputace nohy pod kolenem a instalace fešné protézky kacířky koketovala.

Nebudu tady dlouho rozebírat, co je to IT-Band syndrome. Zaprvé nejsem doktor, zadruhé se mi to nechce psát a zatřetí by vás to stejně nebavilo. IT-Band je ve zkratce takový mizerný vaz, který vede od stehna ke kolenu. Při špatné technice běhu, nebo pokud máte spadlou nožní klenbu, nedostatečně posílené hýžďové svaly atd. (doplň další asi milion možných důvodů) se může stát, že se bude při běhu IT-vaz namáhat víc, než by měl, a začne bolet – náhle a sviňsky. Výhoda je, že se prakticky nedá urvat, nebo výrazně poškodit. Nejhorší, co se může stát, je pořádný zánět. Nevýhodou je velmi intenzívní bolest. Příznaky syndromu zhoršuje běh z kopce. (Ha, ha, ha, jedu běhat do hor.) 

Samozřejmě že jsem vaz nenechala na pokoji a vrátila mu úder v podobě cvičení, rehabilitace a dalších podobných srand. Přesto se jeho limity při běhu po rovině pohybovaly kolem osmnácti kilometrů. Proto jsem na start Jizerského ultratrailu dorazila v dost ponuré náladě a s tejpem na noze. Snad to chvíli poběží, a pokud to nepoběží, tak to alespoň půjde. V ruce jsem držela dvě běžecké hole, abych se při běhu dolů měla o co opírat. A doufala jsem, že můj ortoped nepročítá na netu startovní listiny dlouhých horských běhů, aby věděl, s kým má okamžitě rozvázat spolupráci.   

Startovalo se v Pekle, končilo se v Pekle a mezitím to bylo peklo taky. Prvních pár kilometrů vedlo z kopce, hleděla jsem z Pekla směrem dolů a říkala si, že si IT-vaz pořádně užije hned na začátku. Až po první občerstvovačku na Mariánských schodech (cca 13,5km od startu) to byla legrace. Po cestě nahoru na Bukovinu jsem potkala nějakého dědu se stejně zatejpovaným kolenem, jako bylo to moje. Říkal mi, že je po operaci, udělali mi to blbě a bude muset ještě na jednu. „Tak tu jsou ještě větší magoři než já,“ řekla jsem si v duchu, „mně se v koleni naštěstí ještě nešťárali.“ 

Už při dobíhání na občerstvovačku o sobě dával vaz vědět. Mariánské schody se mimochodem jmenují Mariánské proto, že se musíte nahoře pomodlit, abyste se při chůzi dolů nezabili. A od té chvíle už to jenom šlo. Běžet jsem se pokoušela ještě dolů, ke druhé občerstvovačce u chaty Jizera (cca 24,5km). Ale IT-vaz mi dal po dvou krocích dost jasně najevo, co si o tom myslí.

U Jizery jsem doplnila vodu a energii a vyrazila směr další občerstvovačka, která byla za nějakých ubohých 10km. V tu chvíli se mi tour „od jídla k jídlu“ ještě líbila. Začala jsem se předhánět s ostatními běžci. Oni mě předběhli na rovině/z kopce, já jsem část z nich předháněla zase do kopce. Po asfaltce dolů na Směďavu jsem zvažovala, jestli chvíli vaz neignorovat a neběžet. Ale rozum zvítězil. Nebyla jsem ještě ani v půlce závodu a vaz je potřeba šetřit. Stezku od Směďavy nahoru ke Knajpě jsem pálila jako rychlostní chodec. IT-band Syndrome zcela převrací pohled na terén – cokoliv z kopce je průšvih, cokoliv do kopce je paráda a odpočinek.

U Knajpy (35km) končila legrace. Další a poslední občerstvovačka bude až na padesátém třetím kilometru. To znamená skoro dvacet kilometrů bez vlídného slova, energetické tyčinky a banánu v soli! U Čihadla na mě padla trudomyslnost, že tak krásnou krajinou nemůžu běžet. „Tak jí alespoň můžeš jít!“ řekla jsem si a přidala do kroku. To už se koleno začalo pomalu ozývat i při chůzi. Naplno jsem si to užila po cestě dolů kolem Sloupského potoka. Poprvé za celý závod jsem brečela – bolestí a vzteky. Zaprvé se vaz tvářil, že mi asi vyleze z nohy, a zadruhé mě předběhl naprosto každý, kdo mohl. Slezla jsem dolů s představou, že už jsem úplně poslední závodník a za mnou nikdo není (nebyla to pravda). Dole u cesty jsem vyděsila nějaké děti, které očividně nebyly zvyklé vídat ubrečené dospělé, kteří se plouží jako v posledním tažení. Vypadala jsem, jako by mi v půlce kopce dala lesní zvířátka pořádnou nakládačku za všechen ten bordel, co jim lidi v lese nechávají. Naštěstí potom následoval kopec nahoru na Hřebínek. Otřela jsem slzy, vaz se zklidnil a už jsem zase šupajdila nahoru.

 Z Hřebínku jsem nějak přežila cestu dolů na Bedřichovskou nádrž. Na pravé noze mě bolí koleno, na levé cítím, jak se mi začíná dělat puchýř. Z horka a pláče mě bolí hlava, dávám si hořčík, snad to bude lepší. Od nádrže k poslední občerstvovačce na Bedřichovském sedle to mělo být už jenom 3,5 km... Ale byly to nějaký vytahaný kilometry. Vlekla jsem se lesem. Došla jsem dvojici závodníku, která mi utekla u Sloupského potoka. A pak ještě lesem, a pak ještě, už někde tam ta zatracená občerstvovačka musí být. Pár za mnou se někoho´ptal, jak daleko je to do sedla. Prý ještě tři kilometry. Ježišmarja, jenom tři kilometry daleko už to přece bylo tak před pěti kilometry! Jednu chvíli jsem dokonce zvažovala, jestli nejdu úplně blbě.

Konečně Bedřichovské sedlo. První na co se obsluhy občerstvovačky ptám je, jestli mají kinezio tejp. Prý jo, ale musím si ho nalepit sama, protože to neumí. „V pohodě, to zvládám,“ odpovídám a cítím se jako velký frajer. Lepím nový tejp do kříže přes starý v místě bolesti jako dodatečnou oporu. Kotvy tejpu nechávám delší, než je potřeba. Stejně to na zpocené noze moc nedrží. Doplním energii a chvíli si odpočinu. Do cíle už je to jenom podělaných 13km. Slečna na občerstvovačce se dívá na mou polomrtvou existenci a snaží se mě povzbudit: “Teď už to bude lepší, teď je tam dlouhá cesta z kopce.“ Zoufale se na ni podívám: “Tak to bude jenom horší.“

Posledních třináct kilometrů je peklo. Kolenní vaz bolí už i při chůzi do kopce. Kulhám na obě nohy. Jedna je chromá, na druhé je puchýř velikosti Texasu. Znovu mě bolí hlava. Přežít mi pomáhá dorakvený stav ostatních závodníků, které potkávám. Vidím, že v tom nejsem sama. Někteří posedávají po krajích cesty. Říkám si super, sice mě všechno bolí, ale pořád můžu jít. Nějaká slečna se mě ptá, jestli nemám léky proti průjmu, že ji zlobí žaludek. Jiná závodnice skoro spadne kvůli křeči v noze. Nabízím jí svůj tekutý hořčík, ale odmítá ho s tím, že má ještě svůj. Po cestě k Semerinku potkávám dalšího závodníka, který mě předběhl už někde u Jizerky. Drží se plotu a není jasné, jestli brečí, zvrací nebo jenom oddychuje. Mezitím si píšu SMSky s Garfem, který mě do závodu navezl. Už je v cíli, ale ještě neví, že to schytá, jen co tam dojdu. V SMSkách jsem zákeřně milá a v pohodě, aby nepojal podezření a nestačil se schovat.  Za Semerinkem mě v lese zpovídají nějaké holčičky, co jsou tam s maminkou na borůvkách. Ptají se, kam jdu, říkám, že do cíle závodu k Hájence Peklo. „Všichni říkají, že jsou k Hájence Peklo, jenom jestli nejdou do opravdového pekla, holky“, ozve se maminka. Chci jí odpovědět, že v pekle už jsem, ale nakonec jenom beze slova odcházím. Můj psychický stav už je pomalu horší než ten fyzický.

Scházím dolů ke Karlovu, koleno už mi zase dává co proto. Přemýšlím, kolik cest dolů mě ještě čeká. Trochu se uklidním na stezce k vodní nádrži, protože ta vede do kopce. Jenomže od vodní nádrže je to zase z kopce. Do cíle už to snad není víc než 5km. Těsně pod nádrží mě potkává běžec v protisměru, který jde nějakému závodníkovi naproti. „Už je to jenom kousek,“ začne, „tady cestou dolů, potom po sjezdovce nahoru, potom rovně, potom lesem... no, ono je to vlastně ještě dost daleko.“ Snažím se nebrečet. Pod kopcem potkávám malého kluka, který mě informuje o tom, kudy pokračuje trasa. Čeká tam na tátu. Po cestě nahoru na sjezdovku mě chvíli doprovází a snaží se se mnou závodit. Je mu pět a vyhrává na celé čáře. V půlce sjezdovky stojí barák. Nějaká rodinka tam griluje, když mě vidí, nabízí mi vodu. S díky odmítám, mám ještě svoji. Náhradní nohy bohužel nevedou.

Projdu lesem, přecházím přes cestu, čeká mě ještě poslední kilometr. Chvíli to vede dolů kolem nějaké chalupy. Znovu brečím. Z domu vychází nějaká paní a povídá: „Vy už toho máte taky dost, že?“

Poslední kilometry mě při životě drží jenom představa, co provedu Garfovi, až k němu dorazím. Puchýř, kolenní vaz i hlava bolí. Už mě to nebaví. Zaříkávám se, že je to poslední závod, který běžím – už ani Šutr, už ani Babice, už ani nic! V lese je slyšet hudba z cíle. Začnou hrát „Knocking on the Heaven´s Door“ – znovu brečím. Slyším, že za mnou někdo jde. Utírám slzy a končím s brekem, aby se mi líp dýchalo. Tak dorakvená, abych se nechala předejít, zase nejsem. Zrychluju krok do cílové rovinky.

Spolu s Garfem tam ještě čeká asi dalších deset lidí a povzbuzují závodníky ze „šnečí ligy.“ Nějaká slečna, která očividně doběhla už přinejmenším před hodinou, křičí: „Poběž, poběž.“ Nemůžu běžet už asi padesát kilometrů. Mám chuť na ni zařvat, ať si běží sama a to do prdele. Naštěstí na to nemám kapacitu.

Procházím cílovou bránou. Garf vypadá tak nadšeně, že odsouvám plány na jeho likvidaci na neurčito. Nějak zapomínám i na to, že mě bolí hlava. Celkem mi to trvalo 12 hodin 21 minut a nějaký drobný. Dostávám finišerskou vestičku, která je tu pro všechny, kdo dokončili. Garf mi přináší ručník a běží objednat hamburger. Umytá, najezená a s višňovým Bernardem v ruce se cítím hned o něco líp. Garf přiznává, že moc nevěřil tomu, že to s tím kolenním vazem dám.

Nacpu do sebe dvě nealka, jeden hamburger a těstoviny z pasta baru. A najednou se slyším, jak jistojistě potvrzuji svoji účast na podzimním Šumavském šutru. Já si prostě nedám pokoj!