Fejeton: Boty

"Co jste jim to chudinkám udělala?" 

Pan švec otáčí v ruce zimní kozačky. Špička rozlepená, podpatek dole ochozený, zboku rozdrbaný, kůže našedivělá. 

Cítím se provinile, jako kdybych přinesla k veterináři zbědované štěňátko a musela ospravedlnit nedbalou péči. Nejradši bych sklouzla k dětinskému "to ono samo". Samy se mi boty ochodily, abyste věděl. Postavila jsem je doma k botníku a najednou vypadají takhle. 

Mlčím. Výmluva mě nenapadá. Nemám to ani na koho svést. To já ne, to kocour. Půjčuje si kozačky, když chodí ven. To má z toho, že moc čte.

A je to tady! Já věděla, že k tomu jednu dojte. Spikly se proti mně boty. Našly si spojence, a teď mi můžou jeho ústy přetlumočit výčitky za všechna příkoří: za špínu na ulici, dobíhání na tramvaj, klopýtnutí a zakopnutí, nedbalé našlapování, kaluže, psí lejna, uspěchané obouvání a nedostatečné zavazování, nahodilé umývání a zřídkavé krémování...

Očekávám příliv nevlídných slov a jsem připravena žalovat, abych získala veřejné mínění na svou stranu. Zrovna tyto boty, pane švec, si to zaslouží. Věřte mi. Od začátku s nimi jsou jenom problémy. A to vypadaly tak slibně. Značkové, kožené kozačky za polovinu ceny. Co ty se mě už natrápily. Do opravy musely hned první týden!

Nakonec ze mě nevypadne ani hláska. Pan švec naštěstí nehubuje a přejde k praktickým záležitostem.

"Patníky vyměním. Předek zalepím. Ale co já udělám s tím odraným bokem…"

"Zkuste to něčím zabarvit," radím z pozice laika. Ještě štěstí že nedělám řemeslo. Odrané kusy zabarvit, špičku zalepit žvýkačkou a ty patníky vůbec neřešte, ty jsou zespodu. Dejte si krátkou sukni, madame, pak se na ně nebude nikdo koukat. 

"No zabarvit to můžu. Nebo znovu potáhnout. Ale použil bych obyčejnou kůži, ta, co tam mají oni je strašně drahá." 

Schvaluji jakékoliv z navržených řešení. Zabarvit, potáhnout kůží - je mi to fuk. Nechávám boty v dobrých rukou a vracím se pro ně za týden. 

Souprava metra se blíží ke stanici Jiřího z Poděbrad. Napadá mě, jestli mám lístek od opravy. Než dojedu na Strašnickou, přehrabu kabelku. Prý se podle obsahu dá vypátrat historie nositelky až dva roky zpátky. Asi jo, protože nacházím hotové poklady: vyšisovanou jízdenku vlakem z Mtskhety do Borjomi (z devatenáctého června 2014), projetý lístek na pařížské metro (z dubna téhož roku), lístek do Divadla v Celetné na Rozmarné léto, dvě vstupenky do kina na Jeziorak a Okno do dvora, kamarádovu vizitku na pozici v Praze (už půl roku pracuje v Japonsku), identifikační nálepku pro vstup na plantáž v Monteverde a neprojetou jízdenku na vídeňské metro. Jenom lístek od opravy nikde. No nic, budu to muset zvládnout bez něj. 

Jakmile mě pan švec uvidí, neomylně vytáhne správné boty. Je to dobré, ničitele si tady pamatují! Kozačky jsou perfektně opravené, cena přátelská. Přiznávám, že nemám lístek. Nevadí. 

Podávám panu ševci nový pár. 

"Ale ty jsem přece nedávno opravoval!" 

Zkusím ze sebe vyblekotat něco o stavu dlažby na Praze 1. Marně. Dlažbou to nebude. Tentokrát mě pan švec lístečkem ani nezatěžuje. Nechávám boty do pondělí "v lázních" a peláším domů. 

A to rychle, než mi nově opravený pár zabaví Liga na ochranu bot.